Nevinná

Všechno jsi zkazil

Z pohledu Kathrin:
„Tome"? Začala jsem hlasitě křičet přes celý dům.

Tom: „Ano, co se děje?"

Vyšla jsem z pokoje v jeho bílé košili a kalhotkách.

Já:„Nemám nic na sebe. Oblečení co jsem měla včera, mám úplně špinavý a roztrhaný."
Tom:„Ve skříni něco je, podívej se tam".

Otevřela jsme skříň a našla mini kraťasy a bílé tílko. Hodila jsem to na sebe a zaběhla pro jogurt.

Tom:„Kathrin? Dělej, pojď dolů ať můžeme vyrazit".

Šli jsme malinkatými uličkami. Byla to nejspíš nějaká luxusní čtvrť. Viděla jsem tu jen samé přepychové domy. Ale ten, ke kterému jsme došli a zastavili se u něj, byl jednoznačně nejlepší.

Tom: „Tak jsme tady. Jdi dovnitř".
Já:„Ty tam se mnou nepůjdeš? Vždyť se tam ztratím".
Tom: „To zvládneš, řekni že jdeš za Dofem, a že tě posílá Tomas Liner. Já si musím ještě něco zařídit".

Vešla jsem do obrovského sálu. Uviděla jsem tam paní, která vypadala asi tak stejně mile, jako vychovatelky v děcáku.

Já:„Dobrý den, jdu za panem Dofem".
Ta paní:„Dobře, jeďte do pátého patra, potom zahněte do leva, do prava, znovu do leva a následně jděte rovně kolem velkých oken."

Poděkovala jsem a vydala se k výtahům.

Zmáčkla jsem páté patro, když v tom ke mně přilítl nějaký kluk a přidal se do výtahu. Jel také do pátého patra. Vypadal mladě. Né, že by to bylo mimino, ale chci říct, že byl určitě mladší než Dylan.

Bylo tu trapné ticho. Neznámý kluk naštěstí nahodil téma.

Neznámý kluk: „Za kým jdeš?"
Já:„Za Dofem".
Neznámý kluk:„Cože? Za Dofem? Kvůli čemu?".
Já:„To tě nemusí zajímat. A ty tu děláš jako co?".
Neznámý kluk: „Jsem tu na "brigádě". A jmenuju se Kevin".
Já:„Jo aha, super".
Kevin: „A ty se jmenuješ jak?"
Já:„To není důležitý, stejně se pak už nikdy neuvidíme".
Kevin:„Já jdu právě teď k Dofovi, můžeš jít se mnou".
Já:„Fajn, aspoň se tu neztratím".

Šli jsme úplně jinak než popisovala ta ženská. Ale na velká okna jsme natrefili. Kevin si zahrál na gentlemana a dovolil mi, abych vešla do místnosti jako první.

Dof: „Tak ty jsi Kathrin? Ta od Linera"?

Nestihla jsem ani odpovědět, jen kývnout hlavou, protože on pokračoval.

Dof:„Fajn, tak to nebudeme zdržovat. Nadiktuj mi svoje číslo a věk".
Já:„Je mi patnáct let a mé telefonní číslo zní: 774 562 19."

Zapsal si to a pokračoval.

Dof:„No tak mi něco zazpívej".
Já:„Cože? Tady a teď?"
Dof: „No jasně, kdy jindy jako? Neztrácej čas a začni, dělej".
Já:„Dobře, ale ať ten kluk (Kevin) jde za dveře".

Kevin se už otáčel směrem ke dveřím, ale Dof ho na poslední chvíli zastavil.

Dof:„Kevine, nikam nechoď. Kathrin si musí zvykat na publikum pokud chce být zpěvačkou"?
Já:„Ale já jsem tu kvůli klavíru, né zpěvu."
Dof: „Ale to patří k sobě".
Vypadal v celku klidně, ale potom zaječel:"Dělej sakra.
Buď to zpívej, a nebo vypadni."

Uklidnila jsem se a začaly ze mě vycházet tóny písničky California King bed.

Byla jsem nervózní. Když ta tréma konečně začala polevovat Dof mě zastavil se slovy:„Stop, stop! Není čas, ztrácet čas. Nejsi marná. Za pokus by jsi stála. Že mám pravdu Keve?"

Mlčel jen pokyvoval hlavou.

Dof: „Na klavír mi zahrajrš příště, mám napsané tvoje číslo, takže se ozvu. Můžeš jít. Čau".

Sklopila jsem hlavu a odešla. Vyběhl za mnou Kevin.

Kevin:„Hej, počkej". Divně jsem se na něj podívala. Podal mi maličký papírek s telefonním číslem a dodal: „Když budeš chtít tak zavolej".
Mrkl na mě a odešel.

Nějak jsem se vymotala ven, kde ale nečekal Tom. Jen nějaká divná postava. Nemohla jsem rozeznat kdo to je, kvůli osilňujícímu slunci. Blížilo se to ke mně. Zaťala jsem ruce v pěst a snažila se určitou osobu rozeznat.

Další díl je tady.
Líbí se vám?
Kdo si myslíte, že na ní bude čekat?
Děkuju za přečtení. 😳