Nevinná

Prohra

Musela jsem za ním.
Rebeca: „A kdo je ten šťastný otec?" zatvářila se vážně a hned potom zavolala Michaela.
Já:„Dylan" řekla jsem s klidem.
Oba se na mě dívali jako na neexistující bytost.
Michael: „Promiň, ale s tím ti nepomůžu. Nechci se zaplést s někým jako je Dylan."
Já:„Ty ho znáš?" věnovala jsem mu nechápavý a vyděšený pohled.
Michael: „Jasně, toho zná skoro každý".
Rebeca: „Promiň, ale taky ti nepomůžu. Už s ním nechci mít nic společného"
Já:„Tak půjdu sama". můj hlas zněl odhodlaně, ale ve skutečnosti to tak vůbec nebylo. Bála jsem se.

Rozloučila jsem se s nimi a vzala si od Michaela mapu. Nevyznám se tu. Vůbec nevím, kde to jsem.

Přišla jsem na křižovatku. Podívala jsem se do mapy, ale nebylo mi to jasné. Nemohla jsem najít, kde se právě teď nacházím.

Zahlídla jsem špičku kostela, tak jsem šla za ní, protože Dylan bydlí jen kousek od kostela. Ocitla jsem se v jakési temné uličce, kde se mi vůbec nelíbilo.

Konečně jsem uviděla ten dům.  Přišla jsem ke dveřím a nerozhodně zaťukala. Dveře se otevřely a já konečně spatřila po tak dlouhé době Dylana. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Ani jsem ho nepozdravila a vrhla jsem se mu kolem krku. Udiveně mě pozoroval. „Dylane, musím ti něco říct" vyletělo ze mě v rychlosti. „Kathrin promiň, ale teď nemám čas" jeho hlas se chvěl napětím. Každou chvíli se ohlížel za sebe. „To tě ani nezajímá, co tu dělám?" rozhodila jsem rukama do všech stran. „No tak jo, pojď dál" z jeho tónu mi bylo jasné, že otravuju.
Posadila jsem se na gauč a Dylan si sedl vedle mě. Nevěděla jsem, jak mám začít, ale najednou to ze mě prostě vylítlo. „Jsem těhotná" řekla jsem v rychlosti. Divím se, že mi Dylan rozuměl. „Cože?" vyvalil oči a pokračoval „Tohle se nemělo stát, ale neboj zaplatím ti potrat." kývl hlavou a to u něj znamenalo, že našel řešení problému, od kterého jen tak neustoupí. „Počkej Dylane, ty mě nechápeš. Chci si to nechat" podívala jsem se mu do očí v naději, že se mnou bude souhlasit. Ale Dylan zkazil mé očekávání, protože se začal rozčilovat.„Jsi normální? Ty si to chceš nechat? A kde s tím jako budeš bydlet?" rozhazoval ruka a kroutil hlavou. Tak takhle jsme ho ještě nikdy neviděla. „Máš tu ještě tu holku?" přešla jsem na jiné téma. „Ne, nemám" rozhlédl se po bytě a po chvíli se jeho pohled se vrátil zase zpátky ke mně. „Tak zůstanu u tebe" usmála jsem se na něj a přisedla si k němu blíž. „To ne. Vrátíš se zpátky do děcáku. Jen tam budeš v bezpečí." zase pokývl hlavou a já věděla, že jeho rozhodnutí je neměnné.

Nasedla jsem do černého auta a nechala se odvézt na staré, známé místo. Myslela jsem si, že se té nudné rutiny zbavím, ale mýlila jsem se.

Ležela jsem na staré, rozvrzané posteli a o všem přemýšlela. V hlavě mi uvízla hlavně Dylanova poslední věta. *Jen tam budeš v bezpečí* nechápu, co tím myslel.

Tak je tu další díl.
Líbí se vám?
Chtěla bych moc poděkovat za 116k reads. Je to neuvěřitelný.
Něco mě napadlo. Chtěla bych udělat další speciální díl. Tentokrát by to bylo něco jako anketa nebo tak. Spočívá to v tom, že vy byste do komentáře napsali otázky, které vás zajímají a postavy z příběhu by na ně odpovídaly.
Takže budu ráda, když napíšete jaký na to máte názor.
Děkuju za přečtení. ❤