Nevinná

Vítej

Dojeli jsme na místo. Čekala jsem, že mě Dylan vyprovodí nebo aspoň dá poslední pusu, ale on nic. Seděl v autě jako pecka. Jen mi ukázal jaký je to barák a rychle odjel.

Přišla jsem ke dveřím a opatrně zazvonila. Dveře zabzučely a sami se otevřely. Asi mě už čeká.

Vešla jsem do místnosti, kde byl gauč, televize a elektrická kytara. Pokračovala jsem dál chodbou a uviděla dveře, na kterých stálo: pracovna. Myslela jsem si, že ten Patrik by mohl být tam. Vzala jsem za kliku a a chystala se otevřít, když v tom mě zastavil něčí hlas. „Kam pak si myslíš, že jdeš slečinko?"

Otočila jsem se a spatřila vysokého, svalnatého, hnědovlasého kluka. „Ty...ty...ty jsi Patrik?" vykoktala jsem ze sebe s velkými potížemi.
„Jo a ty jsi Kathrin, předpokládám". řekl takovým tónem, jako by mě znal už spousty let.

Patrik: „Máš nějaký věci?"
Já:„Něco málo" ukázala jsem na svou tašku, kterou jsem měla hozenou přes rameno.
Patrik;„Tak pojď za mnou".

Následovala jsem ho až do velkého bílého pokoje. Vůbec nic tu nebylo. Zmateně jsem se na něj podívala.

Patrik: „Snad ti to nevadí. Myslel jsem, že si pokoj budeš chtít zařídit sama. Pokud chceš, donesu ti nějaké věci a můžeme se pustit do malování. Mám tu spoustu barev."
Já:„Tak jo" souhlasila jsem a hrnula se k němu do pokoje pro oblečení.

Vyndaval ze skříně velké šedé tepláky a bílé tílko. Sjel mě pohledem se slovy: „Nejsi špatná, Dylan si umí vybrat. Jsi docela kus. To to u mě nebudeš mít jednoduchý." provokativně se usmál, zvedl obočí a hodil po mně oblečení.

Šla jsem se převléct do svého pokoje, ale Patrik mě zastavil. „Kam to jdeš? Nestyď se a převlíkni se tady přede mnou". řekl jen tak s klidem ,jako by se nic nedělo. „Ne díky, to je dobrý. Zajdu se převléci jinam." oznámila jsem mu, ale on se mnou nesouhlasil. „To nebyla otázka, ale rozkaz. Já se tu taky převlíkám, tak nevím proč bys nemohla i ty." dořekl a sundal si černé tričko. Rázem byly vidět jeho břišní svaly, kterým jsem neodolala a věnovala pohled.

Otočila jsem se k němu zády, sundala si tričko, nasadila tílko a uslyšela Patrikův smých. Ignorovala jsem ho a sundala si kraťasy. Navlékala jsem si tepláky a nenápadně jsem se ohlédla za sebe. Patrik seděl u stolu s hromadou papíru a zíral na mě.

"Můžeme jít na to?" zeptal se a ve mně hrklo. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Všiml si mého údivu a se smíchem dodal: „Myslím malování. Jdeme malovat ten pokoj?". Zasmála jsem se a odpověděla: „Jo já vím, jdeme."

Vybrala jsem si světle zelenou. Malovala jsem jednu stěnu a Patrik druhou. Rozmáchla jsem se štětcem a barva vylítla až na Patrika. "ups" vypadlo ze mě.

"Tak ty chceš válku jo?" začal se smát a cákl na mě barvu. Se smíchem jsem vzala štětec a přistoupila na jeho "hru". Stříkali jsme po sobě zelenou barvu, až do doby kdy už jsme byli oba celí od barvy a Patrik s rukama nad hlavou prohlásil: „Dobře, vzdávám se".

Přišel ke mně, opřel se rukou o zeď za mnou a chtěl mě políbit. Nevědomě jsem couvla, abych se mu vyhla. Narazila jsem do namalované zdi. Čekala jsem, že na mě bude řvát, tak jako by to nejspíš udělala Dylan, ale neudělal to. Začal se smát, vzal mě za ruku a odtáhl od stěny. Když jsem se zmínila o tom, jak mi vyhládlo, okamžitě zavolal do restaurace a nechal nám přivést jídlo.

Než nám objednávka dorazila, tak jsem si napustila vanu s pěnou. Vlezla jsem do horké vody, přemýšlela a relaxovala.

Patrik byl fajn, byl hodný a tak, ale nebyl to Dylan. Dylan se ke mně choval jinak, on byl jiný. Asi mi chybí, ale proč? Patrik je lepší. Snažila jsem se vsugerovat si myšlenku, že mám Patrika radši než Dylana, ale nešlo to, protože to byla lež.

Tak je tu další díl, o trochu delší tak snad jste spokojeni. :D
Jinak, líbil se vám?
Máte rádi Patrika?
Děkuju za přečtení. ❤