Nevinná

Nejsi nic

Uviděla jsem Jessicu, která se plazila po Dylanovi. Okamžitě jsem zabouchla dveře a odešla do jiného volného pokoje. Zamkla jsem a sesunula se na zem.

Vím, že nejsem jediná. Už předtím jsem to věděla, ale někde tam uvnitř mě jsem pořád doufala, že je tu šance, abych měla Dylana jen sama pro sebe. Tak a už tu ani ta maličkatá šance není.

Vím, že je mnohem starší a já jsem pro něj jen ubohá patnáctka. Začaly mi slzy téct po tváři jako Niagarské vodopády.

Nic jsem neříkala ani nedělala. Jen jsem seděla na zemi jako největší troska. A je to tu, už jsme znova u mé matky. Ale já nejsem jako ona a nikdy nebudu. Jsem silná!

Otřela jsem si slzy a vstala. Vzpomínka na to jak moje matka byla slabá, mě vždy motivovala k tomu být lepší než ona.

Odemkla jsem a odhodlaně vyšla z pokoje, tohle si přeci nenechám líbit.

Došla jsem ke dveřím a uslyšela: „Jessico jsi tak úžasná". Ano tahle stará otřepaná věta mě zlomila a srazila na kolena.

Tak tohle mi nikdy neřekl. Nejen, že nejsem jediná, ale já nejsem vůbec nic. Jen nějaká imaginární náhrada.

Odsunula jsem se do obýváku na gauč, kde byl Brad. Neměla jsem sílu se s ním hádat, ale ani jsem nemusela.

Brad: „Kathrin vypadáš strašně. Stalo se ti něco?"
Já:„Díky za lichotku" ledabyle jsem se usmála a pokračovala dál.
Já:„Nech to být, je to kravina. Jen zbytečný holčičí starosti".

Kývl hlavou a začal se smát. Byl úplně jiný než obvykle. Ale potom to začal být znovu on.

Brad: „Kouříš?"
Já:„Co?" vypadlo ze mě. Vykulila jsem oči a civěla na něj.
Brad vytáhl z kapsy cigaretu a zapalovač.

Já:„Ne díky, to není nic pro mě". Odsunula jsem cigaretu dál od sebe a otočila hlavu na stranu.
Brad: „Dej si, uleví se ti".
Já:„Já nechci Bradě, rozumíš?" začala jsem na něj křičet a vstala z gauče.
Brad: „Klid, uklidni se, nenabízím ti tu marihuanu, jen cigaretu".

Mlčela jsem a koukala do země. Ať je to cigareta nebo cokoli jiného, připomínalo mi to mámu. Nebudu kouřit jen proto, abych k nim zapadla.

Podíval se na mě chápavým pohledem. Vzal mě za ruku a svalil na gauč.

Brad:„Už sis na něco vzpomněla? Nebo si pořád nic nepamatuješ?"
Já:„Ne nic si nepamatuju". (Samozřejmě, že už si na vše pamatuji, ale to on vědět nemusí)
Brad:„A víš jak jsem ti říkal, že mi dva spolu chodíme? Je to pravda, nelhal bych ti". Chytl mě za ruku a podíval se mi do očí.

Pfff, prej nelhal bych ti. Já moc dobře vím co jsi zač. Ani to na mě nezkoušej. Kathrin, ovládej se. Říkala jsem si v duchu.

Nic jsem neříkala.
Brad: „Věř mi jsme spolu už dlouho a mohli bysme už postoupit na další metu". Stiskl mi ruku a já začala křičet.

Další díl je tu.
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení. 😳