Příběh o odvaze, lásce, hudbě, zpěvu a hlavně o nové šanci na nový život...
Nathalii dívka z krutou minulostí snažící se žít svůj život, když se jí do cesty postaví výzva v podobě turné její oblíbené skupiny. Sledujte spolu se mnou neuvěřitelné dobr...
Potom co jsem upadla zřejmě do bezvědomí, si nic nepamatuji. Probudila jsem se až v té místnosti se svázanýma rukama a zakrytýma očima. Byla my děsná zima a měla jsem opravdu velký strach a když jsem uslyšela potom ten hlas tak jsem taky byla trochu naštvaná, i když ten strach to všechno přehlušil.
Nebudu popisovat co se se mnou celou tu dobu dělo většinu doby jsem totiž byla něčím omámená. Vím jen, že ten do koho jsem si myslela, že jsem zamilovaná mě unesl a prodal a to doslova jako kus masa jako sexuální otrokyni a to té partě co byla u nás v obýváku, když jsem tenkrát přišla domů. Potřeboval totiž prachy a jak jsem se pak dozvěděla později, řekl že jsem ho prý už omrzela a chtěl ze mě taky něco mít.
Ta parta byli jak to říct překupníci. Nějaký čas mě držely někde v nějaké místnosti nevěděla jsem kde jsem ani jak dlouho tam jsem. Pamatuji si jen jak tam za mnou chodily chlapy nebo spíš oni je za mnou pouštěly, měly různé chutě různé úchylky a já se nemohla bránit a ani jsem na to neměla sílu. Prostě jsem jen zavřela oči a od všeho toho hnusu a bolesti jsem se odprostila. Nevím, ale asi jsem i časem čekala na tu dávku narkotik drog nebo co to bylo abych opět upadla do říše bezvědomí.
Jednoho dne nebo noci nevím nepamatuji si to přesně, mě jeden z nich přišel odvázat a někam mě odvedl nebo spíš odnesl. Neměla jsem sílu chodit natož se nějak bránit. Než jsem si uvědomila, kde jsem a co se se mnou děje, položil mě někam na zem a zvedl mi ruce nad hlavu a přivázal mě k nějakým trámům. Měla jsem zavázané oči, takže jsem nic neviděla, jen jsem slyšela, že v místnosti nebo, kde jsem to byla bylo více lidí a cítila jsem teplo, které odněkud sálalo.
Pak jsem uslyšela nějakého muže, "Jo ta bude dobrá, trochu ji umyjeme a oblíkneme a myslím, že bude potřeba ji trochu vykrmit, co jste s ní proboha dělaly je pomalu kost a kůže" řekl a hned na to dodal, " Tak ji označte a dejte jí do auta" a odešel.
Nevěděla jsem co myslel tím označit, dokud jsem neucítila jak si u mě někdo klekl a chytil mě pevně za ramena takže jsem musela zapřít hlavu o zem a někdo druhý mi držel pevně boky a nohy. A pak to přišlo úděsná bolest na pravém rameni nikdo kdo neměl nikdy velkou spáleninu si to nedokáže představit.
Tím označením myslel opravdu označení byla mi vypálená na rameno značka toho kdo mě koupil a kdo mě vlastnil. Bez umrtvení nebo omámení prostě vzaly rozpálené železo a vypálily mi značku. Řvala jsem bolestí dokud mi neselhal hlas a myslí, že jsem omdlela, protože si už nic víc nepamatuji.
Probudila jsem se zase až v nějakém pokoji, ale tentokrát už jsem nebyla přivázaná, a dokonce jsem měla na sobě nějaké triko a kraťasy a byla jsem vykoupaná. Nevím kdo, kdy a jak, ale jen co jsem se pohnula, projela mým ramenem ukrutná bolest a já si vzpomněla na to co se stalo.
Pak už byl den jeden jako druhý. Kdyby nebylo oblbováků, které jsem dostávala asi bych nepřežila ze začátku i těch ran a facek za to že jsem nechtěla poslouchat a bránila jsem se, i když mi to vlastně bylo k ničemu. Bylo to devět měsíců mého života, které byli jedna velká cesta peklem.
Ano devět měsíců po které jsem se stále víc rozpadala na stovky kousků, které asi už nikdo nespojí nikdy dohromady. Po devíti měsících přišlo konečně vysvobození ve které jsem už ani nedoufala. Vysvobodila nás tedy mě a asi dvacet dalších dívek policie.
Komando vtrhlo do baráku nebo spíše vily kde nás věznily jednoho březnového dne a dostalo nás z pekla. Moje rodina jak jsem se později dozvěděla nikdy nevzdala snahu mě najít. Nikdo nevěděl kde jsem a kam jsem se tak najednou poděla. On se prostě vypařil a nikdo nic nevěděl, ale přesto nepřestaly. Neustále hledaly a pátraly.
Nakonec se ukázalo, že policie už nějaký čas byla zaměřená na tuhle partu a čekaly jen na vhodný okamžik, ale nikomu se nesmělo nic říct.
Pro mě nastaly krušné časy. Musela jsem si projít obdobím odvykání na drogy, které do nás cpaly obdobím nočních můr a naučit se normálně jíst a žít. Mé tělo a můj mozek odmítaly nějaký čas jídlo a já měla sotva 40 kilo a to nebylo dobré. Dvakrát jsem se pokusila o sebevraždu, protože jsem nenáviděla sama sebe svoje tělo prostě celý svět.
Ale moje rodina mě v tom nenechala, a taky jsem slyšela jednu píseň která se mi po čase propálila do mozku a já si díky ní uvědomila, že to nesmím vzdát a musím jít dál. Tou písní byla píseň Little things.
Ano právě asi díky ní a díky klukům s One Direction jsem stále ještě tu. A díky té mladé a trochu ztřeštěné sestřičce a teď mé nejlepší kamarádce Kamile která si kluky pouštěla pořád dokola, když měla službu v senatoriu kde jsem nějaký čas byla. A která jako jedna z mála se mnou zůstala v těch nejhorších chvílích a se kterou můžu sdílet moji "vášeň" pro 1D a obzvlášť pro jednoho úžasného modrookýho Ira.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tak je tu další kapitola jsem ráda, že jsem to dala, dlouho jsem jí přepisovala, pořád to nebylo ono tak snad se bude někomu líbit :-)))
