IT TAKES ONLY COURAGE *Niall Horan*

* London - Singapore *

Londýn-letiště

No nebudu popisovat úplně celou cestu vezmu to stručně. V Londýně jsme se ani nijak nerozhlížely a rovnou z letiště jsme jeli do sídla společnosti na osobní oddělení, abychom podepsaly už připravené smlouvy a vyzvedly si vše potřebné (pracovní víza, propustky neboli ID do backstage, různá povolení a hlavně letenky) navíc jsme se musely na ID ještě vyfotit a počkat až nám ho dodělají.

Potom jsme jeli k Davidovi do bytu, který nám půjčil, abychom tam přespaly, jelikož jsme odlétaly až druhý den v 10 hodin. Momentálně sedíme na letišti a čekáme až vyvolají náš let. Už jsme odbavení, takže nezbývá než čekat.

Poslouchám muziku a přemýšlím nad tím co nás za pár desítek hodin čeká, a taky nad tím jak přežiji ten opravdu dlouhý let do Singaporu. V letadle jsem seděla poprvé na cestě do Londýna a bohužel si nemyslím, že to do budoucna bude můj oblíbený způsob cestování. Hlavně tedy vzlet a přistání. Při vzletu z Prahy jsem málem rozmačkala Petrovy ruku za kterou jsem ho držela. No uvidíme do budoucna, třeba si nakonec zvyknu.

Najednou ucítím ruku na rameni a trochu sebou trhnu, byla jsem tak zabraná do přemýšlení, že jsem zapomněla na vše kolem. Je to Petr. „Už nás volají k nástupu Nat" přikývnu uklidím sluchátka do tašky a následuji ho do letadla. Netrvá to dlouho a jsme usazení do pohodlných sedadel a čekáme na odlet. Ještě máme asi dvacet minut čas, tak si beru telefon a rychle píšu ještě bráškovy.

Já: „Už jsme v letadle směr Singapore, mám strach a zároveň se strašně moc těším. Držte palce ať v pořádku doletíme. Pozdravuj všechny doma a dej jim za mě pusu. Mám vás ráda Nat." A zprávu odešlu.

Netrvá dlouho a přijde mi odpověď.

Lukáš: „Myslíme na vás a držíme palce. Kamila a máti posílají pusu ozvi se hned jak dorazíte. Mám tě rád pa L."

Usměji se a přetlumočím vzkaz Petrovy. Přepnu si mobil na režim letadlo a uložím ho do kapsy. Pak se připoutám a čekám na nevyhnutelné, na vzlet letadla. Petr asi už tuší co se semnou děje a proplete své prsty s mými. „Není to zas tak hrozný Nat zvykneš si neboj, a prosím netvař se tak jako by jsi měla za pár minut umřít, nebo dostanu záchvat smíchu a..." to další už nedořekne, protože mu na rameni přistane rána ode mne. „Jsi vážně vtipný Petře haha" řeknu na jeho adresu, ale musím se taky nakonec začít smát. A v tom se letadlo rozjede a já pevně zavřu oči a soustředím se už jenom na Petrovu ruku. Konečně jsme ve vzduchu a já si hlasitě vydechnu, no nebylo to už tak hrozné, třeba to nakonec přece jenom překonám, pomyslím si.

Pustím Petrovu ruku a rozepnu si pás. Petr si zatím sklopil opěradlo, aby se mohl pohodlněji opřít. „Trochu si zdřímnu" otočí se na mě, já přikývnu a napodobím ho „Já taky jsem dost unavená, musíme si odpočinout teď pak už toho času asi moc nebude". Dám si sluchátka do uší, vytáhnu mobil a pustím si muziku. Pohodlně se opřu a za pár minut usínám. Mám zrovna hrozně krásný sen (to se mi moc často nestává), když mě probudí jemné zatřesení. Neochotně otevřu oči a kouknu, kdo se mnou třese. Petr se na mě usmívá a vytahuje mi z uší jedno sluchátko. „Stávej šípková růženko, budeme jíst".

„Jak dlouho jsem spala" ptám se ho trochu zmateně a protahuji si ztuhlé svaly, jak jen my to dovoluje omezený prostor. „Asi pět hodin, vypadala jsi tak spokojeně, nechtěl jsem tě budit" usměje se „já stával asi před hodinou". „Dojdu si ještě na toaletu, než začnou roznášet jídlo" zvednu se pomalu ze sedadla, protože mám úplně ztuhlé nohy. Na toaletě se na sebe podívám do zrcadla a zjišťuji, že mé vlasy vypadají hrozně, snažím se je trochu zkrotit pomocí prstů, ale nakonec to vzdám a jen si je hodím do culíku.