IT TAKES ONLY COURAGE *Niall Horan*

* Will you forgive me *

Nevím jak dlouho jsem tam seděla a zírala před sebe. Když sem se konečně probrala s toho omráčení z Niallova odchodu, rozhlédla jsem se kolem sebe, ale kromě mě a Petra v místnosti nikdo nebyl. Petr si sedne naproti mě na roh stolu a chytí mě za ruce.

„Liam je odvedl, myslel si, že budeš chtít být chvilku sama, všichni byli z toho všeho poněkud otřesení. Paul slíbil, že na něj dají pozor, ochranka ho viděla dole, myslím, že bude někde v hotelu asi v baru" vnímám jeho hlas a snažím se překonat tu prázdnotu. Stále nechápu, co se vlastně stalo můj mozek to prostě nepobírá. Připadám si jako v nějakém zlém snu. Ale on to není sen je to realita, krutá realita.

Člověk, který ještě před několika hodinami říkal, jak mě miluje a ať mu řeknu cokoliv tak...jo vlastně ani jsem ho to nenechala to doříct. Věděla jsem, že ho mám zastavit, že by mohl říct něco, čeho by později litoval. Ale nemyslela jsem si, že to dopadne až tak špatně. Že nejen že nakonec neřekne vůbec nic, ale dokonce beze slova odejde.

Pustila jsem Petrovi ruce a zvedla se z křesla. „Děkuju Petře za všechno půjdu si lehnout a ty by sis měl taky odpočinout byl to dlouhý den. Chtěla bych být sama prosím" poděkuji mu za jeho podporu a než se zmůže na protest obejmu ho „Žádný námitky budu v pořádku, jen potřebuji přemýšlet, běž si odpočinout zítra nás čeká dlouhý den" dořekla jsem a otočila ho ke dveřím.

Jen si povzdechl, jelikož pochopil, že nemá cenu se se mnou momentálně hádat a otevřel dveře, ale ještě než odešel se otočil a řekl „Kdyby něco jsem tu Nat, jasný budu o dva pokoje dál u Liama a telefon mám stále u sebe, opravdu budeš v pořádku?" zřejmě se nechtěl jen tak vzdát a nechat mě tu samotnou.  „Ano Petře budu v pořádku, běž už a vzkaž jim, že děkuju" vystrčila jsem ho konečně ze dveří pokoje a zavřela je za ním. Konečně sama, uvolnila jsem svoje doposud ztuhlé svaly a z mé tváře zmizel ten falešný úsměv, kterým jsem se snažila Petra a snad i sama sebe přesvědčit, že je vše ok. 

Jenže to nebyla pravda. Momentálně není nic ok a mě nezbývá než doufat tam někde v skrytu své duše, že se všechno v dobré obrátí a on se vrátí. Ale právě teď mi to připadalo absolutně beznadějné.Prošla jsem do ložnice a lehla si na postel. Lehla jsem si na bok a přitáhla si kolena k tělu a stočila se tak do klubíčka. Obklopila mě prázdnota, úplně stejná, která se teď momentálně rozprostírala uvnitř mě samé. Teprve teď mi konečně došlo, co se vlastně stalo a dlouho zadržované slzy my začali stékat po tvářích. 

Byla to tam, všechno co se stalo za posledních pár hodin se mi vracelo zpět. Přikryla jsem se dekou, přitáhla jsem si jeden z polštářů do náručí,  zabořila do něj hlavu a mé vysílené tělo se roztřáslo naplno pod náporem snad konečně ulevujícího pláče. Proč, proč já a proč teď? s touhle otázkou pořád dokola mi kolující v hlavě jsem upadla do neklidného spánku.

Probudila jsem se a s trhnutím se posadila na posteli. Něco se mi zdálo, nevím co jen to nebylo zrovna hezké, ale nebyla to ta šílená noční můra, která se mi vracela pořád dokola. Tohle bylo jiné. Kolik je vlastně hodin, podívám se na hodiny na nočním stolku u postele. Tři hodiny ráno, spala jsem nějaké čtyři hodiny. Když se otáčím zpět abych zkusila ještě na chvilku usnout, zachytím koutkem oka v rohu pokoje pohyb. Srdce se mi zadrhne a já si najednou uvědomuji, že v křesle na proti posteli někdo sedí. Rychle se natáhnu k lampičce na nočním stolku a pokoj zalije jemné světlo. A mě se opět zadrhne dech a moje srdce vynechá několik úderů.