IT TAKES ONLY COURAGE *Niall Horan*

* Departure *

14 dní uplynulo jako voda a byl tu poslední den a noc doma. Všechno už jsem měla zařízené, v práci jsem dala výpověď. Pracovala jsem v jednom skladu v kanceláři, docela nudná práce, ale dobře placená, věci jsem měla zabalené a teď jsem seděla na posteli a přemýšlela jsem jestli mám opravdu všechno co potřebuju, když v tom se ozval tón příchozí sms na telefonu. Odemkla jsem displej a přečetla si, kdo mi píše. Byl to bráška.

Lukáš: „ Budu u tebe zítra v 8 ráno dřív to nestíhám, jsem u Kamči a musíme ještě něco zařídit, pusu L."

Já:"Jasně hrdličky, užijte si to, ráno v 8 stačí bohatě. Pozdravuj Kamilu pusu Nat"

No to jsem si mohla myslet. On totiž brácha se dal s Kamilou konečně dohromady ještě ten večer, co přijel Petr, když jí šel vyprovodit. Jsem teď jak siamská dvojčata, až jim to trochu závidím. 

No v osm to je akorát, v půl jedné nám letí letadlo do Londýna, takže bude čas se ještě pořádně rozloučit, než pro mě přijede Petr a pojedeme do Prahy na letiště. Do Londýna letíme podepsat pracovní smlouvu a vyřídit nějaké věci kolem, než odletíme na turné samotné myslím, že to bude do Malajsie. Na jednu věc se těším nejvíc a to na to, že procestuji tolik zemí, když jsem vlastně v životě nevytáhla paty s české republiky. Bráška mi bude po tu dobu, co budu pryč hlídat s Kamčou byt. Doufám jen, že mi z něj za tu dobu neudělají kůlničku na dříví.

Je mi trochu smutno, protože mi včera volal Petr a potvrdil mi tu novinku, která se objevila v médiích, že Zayn opouští 1D a vydává se na sólovou dráhu. Měli bychom stihnout, ještě asi 3 nebo 4 koncerty kde budou kluci všichni, ale pak už budou pokračovat jen ve čtyřech. Je to smutné, i když na druhou stranu, je to jeho rozhodnutí a já mu to vlastně přeju. 

No a moje máti, nakonec to vzala docela dobře. Sice si trochu pobrečela, ale pak jsme si dlouho povídaly, popřála mi hodně štěstí a vynutila si hodně časté volání a skyp pokud to čas jenom dovolí. No co bych pro ni neudělala. Brácha z máti mi dokonce koupily nový notebook, blázni. Je pravda ten můj starej už dodělává, ale byla jsem na něj tak nějak zvyklá. Teď se budu muset naučit zacházet s touhle novinkou no to bude boj. Nejsem moc technický tip na tuhle elektroniku, ale snad to dám.

Petr, který později dorazil na návštěvu dostal chudák kázání, aby tam na mě dával pozor, když je vlastně ještě o dva roky mladší jak já. No po máminých makových buchtách slíbil i to co nemusel a máti byla spokojená. No a narozeniny, ty ani nevím, že byli. Neslavím je kdo by taky chtěl slavit, že je zase o rok starší (já tedy určitě ne), ve všem tom zmatku a balení byli vlastně zapomenuty. No já tohle všechno beru vlastně jako jeden velký dárek k narozeninám. a že je opravdu velký.

Najednou se ozve můj žaludek, hmm dneska jsem toho moc nesnědla, nějak jsem na to neměla vlastně ani čas, tak je načase dát si něco pořádného k snědku.  Ohřála jsem si její vynikající špagety, posypala jsem je bohatě sýrem a sedla si k televizi jestli tam něco nedávají, nakonec jsem to hodila na MTV a poslouchala muziku. Dojedla jsem, umyla nádobí a šla si dát konečně tu sprchu, o které jsem snila celý den. Převlékla jsem se do svého oblíbeného pyžama, nastavila si budíka na telefonu a upadla do říše snů.

Ráno

Bože nesnáším stávání, když mi v šest začal hrát budík na telefonu. Jo v šest, já tak nějak počítala, že zrovna dneska mi to bude trvat trochu déle. Cestovní horečka (nevím, jestli to někdo taky tak má, ale já ano) je mi špatně, potí se mi ruce, jsem nervózní a většinou pobíhám po bytě a šílím, jestli mám všechno. Jo to jsem já.

Sáhla jsem pro mobil a típla konečně budík, ne že by mi vadilo poslouchat Story of my Life, ale v šest hodin ráno před hodně dlouhou cestou, mě ani tenhle song nedokázal nijak uklidnit. Vstala jsem, nebo se spíš vyhrabala s pod vyhřáté deky a radši si to namířila rovnou do koupelny.

 Po poslední ranní hygieně v jsem se vydala do kuchyně udělat si konečně kávu a trochu se probrat. S jídlem jsem se nijak nezatěžovala, protože mám tak stažený žaludek, že do sebe stejně nic nedostanu a myslím, že to tak bude ještě několik následujících hodin. Ta trojka co se mi tu sejde mi stejně vynadá, ale co nadělám já prostě teď momentálně nepozřu, kromě kafe vůbec nic.

Sedla jsem si na gauč a pustila televizi, aby v bytě nebylo takové ticho. Nesnáším ticho. Poslouchala jsem hudbu a přemýšlela nad tím vším co mě v následujících hodinách, dnech a týdnech čeká. Až teď jsem si začala pořádně uvědomovat, do čeho jsem se vlastně pustila. Ty lidé, spousty lidí. Nemám ráda doteky cizích lidí, pokud se s nimi neznám déle. A tady to všechno bude o tom, že se budu setkávat se spoustou lidí, podávat si s nimi ruce nebo se dokonce objímat (v krajních případech). Budu muset nějak vymyslet jak zvládnout záchvaty paniky, pokud se mě bude chtít někdo dotknout.

Snad mi Petr v tomhle všem pomůže a spoléhám i na Davida, on také ví co všechno se mi stalo a jak na to všechno reaguju. Je to výzva, ale já doufám, že mi tyhle všechny věci nezabrání, užít si tohle dobrodružství naplno. Kouknu se na hodinky, když dopiji kávu a zjišťuju, že jsem se zamyslela trochu déle. Ten čas najednou tak utíká. Seděla jsem na gauči skoro hodinu je už skoro půl osmé. Musím si ještě dobalit a připravit věci než dorazí bráška s Kamilou.

Šla jsem do ložnice, ustala a dobalila vše potřebné. Zavřu velký kufr a dotáhnu ho na chodbu. K němu přidám tašku s notebookem a příruční kabelu, kterou si beru do letadla. S práce mě vyruší zvonění zvonku. Jdu k telefonu a zmáčknu tlačítko bzučáku, bráška jde na čas. Za minutu otvírám dveře a brášku s Kamilou pustím do bytu. S oběma se obejmu a pozdravím. Pak se kouknu na Kamilu, která má slzy v očích a usměju se na ní.

„Kamčo to snad ne, to my nedělej" zamračím se „Když brečíš ty brečím i já. Nejedu pryč navždy, za pár měsíců jsem zpátky" obejmu jí a pevně stisknu a ona mi objetí opětuje. Chvilku si ještě povídáme a o tom co musí bráška zařídit, když tu nebudu, jako placení nájmu a poplatků, na které mu samozřejmě budu posílat peníze. Čas strašně letí, hodina je pryč a už je tu zvonek ohlašující, že dorazil Petr.

Jdu mu otevřít a mezitím se teple obléknu, je sice začátek března, ale pořád je dost zima. „Ahoj" pozdravím Petra mezi dveřmi, zatím co si nazouvám boty. „Připravená" ptá se a já jen přikývnu a dodám „Jak jen připravená můžu být". Petr vezme můj kufr a já zbytek věcí a otočím se na Lukáše a Kamilu. „Vy tu zůstaňte, nesnáším dlouhé loučení, ozvu se vám z letiště a pak z Londýna" rychle je oba obejmu a než se znovu rozbrečím, raději pospíchám za Petrem ven k autu.

On už mezitím naložil mé věci do kufru a čeká na mě. Uložím si do kufru i tašku s notebookem a on ho zavře a usměje se na mě „Tak a můžeme jet". Pokusím se mu vrátit úsměv, ale nějak mi to nejde, je mi najednou tak úzko, ale nechci to na sobě dát znát. Tak se nadechnu a podívám se ještě jednou na náš dům a přikývnu myslím, že nemá smysl nic víc říkat. Nastoupíme do auta oba se připoutáme a vyjíždíme směr Praha. Směr dobrodružství z názvem OTRA tour.

Tak a je tu další díl. Omlouvám se je to trochu o ničem, ale teprve se rozepisuji.

Slibuju, že další kapitola už bude lepší :-)

Díky za komentáře, hvězdičky atd.

With love...Nathalii