IT TAKES ONLY COURAGE *Niall Horan*

* Questions and Answers *

Takže poslední díl této série. Možná se vám bude zdát divný, trochu zmatený, ale má to tak být. Chtěla jsem nějak vystihnout co se Nat honí v hlavě a jaká je v té chvíli její nálada a jak zmateně se cítí. Jinak děkuji ještě jednou za vaši přízeň. Hlavně tobě Terko že jsi to se mnou vydržela. Díky všem za hvězdičky a komentáře. Všichni jste moje hvězdy, které mě popoháněly k psaní dalších dílů. Díky díky díky. 

*Nathalii*

P.S. Už přes 500 přečtení miluju vás všechny pro mě je to malí zázrak díky díky díky

Když jsem přijela do vily, poslala jsem Jacka pryč, chtěla jsem být absolutně sama. Ano je to divné, ale tenhle dům jsem si zamilovala. Je to společná vila nás všech. Máme každý svůj dům, ale tohle je spíš taková základna. Bydlí tu rodina, když přijede na návštěvu a přátelé.

Teď jsem tu už druhý den, a stále nemám jasno. Byl tu za mnou Petr, ale nechtěla jsem nikoho vidět. Odpojila jsem se od okolního světa. Kluci mi posílají smsky, píšou mi na twitteru, ale já to všechno ignoruji. Jediný kdo se zatím neozval, je on.

Komunikuji pouze s Paulem a Modestem. Zatím nechci nikomu dávat žádné vyjádření ani nic komentovat. Skoro jsem na Paula křičela, když mi volal, chudák to odnáší asi nejvíc. Nechtěla jsem, ale moje nervy jsou momentálně velmi, ale velmi napnuté.

Proč ptám se pořád dokola sama sebe, opět se to děje? Proč teď? Proč tohle? Jak to vyřešit? Koho poslechnout?

Rozum nebo cit.

Hlavu nebo srdce. 

Nevím já prostě nevím.

Někomu se to zdá možná jednoduché ale mě ne.

Mám už jenom pět dní. Pět dní na to abych se rozhodla, jak s tím vším naložím. Vím, že se nemůžu schovávat donekonečna, v pondělí začíná první koncert a já se s nimi budu muset setkat minimálně v neděli.

Telefon opět skáče po stole, protože příval sms a volání utichá snad jedině večer. Jsem tu dva dny a ty zatracené dva dny mi ten chlap tak strašně chybí. Lhala bych, kdybych řekla, že ne. I přesto co se stalo, je to někdo koho jen tak nevymažu ze svého života a proto o to víc bolí, že se stalo to co se stalo. Vzpomínky na to všechno co jsme zažily za těch pár měsíců se vynořují, a ohromují mojí už tak zmatenou mysl.

Slzy, jsou tu zas. Myslela jsem, že už žádné nemám. Ale ony tečou pořád. Brečím kudy chodím. Na gauči už jsem vyležela snad důlek.

Tři dny.

 Ano tři dny a já stále čekám. Od dnešního rána už mi nepřišla žádná smska, jediný kdo volal byl Paul a pak Petr. Je to až nepřirozené ticho bez toho věčného vibrování telefonu.

On stále nic.

Ano mohla bych napsat první.

Měla bych napsat první?

Kdo by měl napsat první?

Kdo by měl zavolat první?

Otázky kolují v mé hlavě. Nemám už nic jen plnou hlavu otázek.

Otázky pořád jenom otázky. Kde jsou ty zatracené odpovědi. Nesnáším otázky.

Vibrace, telefon popojede a mé srdce se zastaví. Prosím ať je to on. Prosím ať je to on.

Niall: „Jsem tu Nathalii prosím otevři mi!!!!!" 

Odpověď......

Já:.......

Díky Vám všem. Pro dnešek odpadám. Ale mám prosbičku. Pokud budete mít nápad, potřebuji poradit s názvem pro další sérii. Budu ráda za jakýkoliv tip. Díky moc.♥

With love...♥♥♥

Nathalii...