IT TAKES ONLY COURAGE *Niall Horan*

* Reunion after years *

Vyšla jsem z pokoje a pomalým krokem si to namířila do haly. Byla jsem nervózní a nevěděla co od toho setkání čekat. Když jsem došla na roh chodby ústící do haly zastavila jsem se a zhluboka jsem se nadechla. Pak jsem vykročila zpoza rohu a zastavila se pár kroků od stolu uprostřed té velké místnosti.

Můj zrak upoutal Jack stojící čelem ke mě u muže vyšší postavy, který ke mně stál zády. Kývla jsem na Jacka, že je vše v pohodě a on mi pokynutí opětoval a odešel, zřejmě ke klukům na pokoj aby mi byl nablízku.

Otec se v tu chvíli otočil mým směrem a já se střetla s jeho pronikavým modrým pohledem. Ano ty oči jsem si pamatovala z dětství, Lukáš zdědil barvu po něm, já mám po mámě hnědé. V těch očích se odrážely všechny možné emoce, strach, obavy, radost a údiv prostě všechno smíchané v té unikátní modré barvě (ano měl oči přesně jako Niall). Stály jsme tam a dívali se vzájemně na sebe, ani jeden z nás se neodvážil pohnout a v mé hlavě kolovaly vzpomínky z dětství, ty vzpomínky které jsem zasunula daleko do podvědomí a ony si teď našly cestu ven.

Prohlížela jsem si otcův obličej, nezměnil se až na to že zestárl, ale pořád vypadal dobře. Vlasy měl lehce prošedivělé a byl hezky opálený, přibylo mu pár vrásek, ale ty ho dělaly přitažlivého. Na sobě měl černé džíny, světlou košili a tmavě modré sako. Nevypadal že by strádal.

Ano byl to on, ten který mi věnoval část svého života a pak zmizel a nechal nás napospas životu. Kolikrát jsem brečela do polštáře, když mě nikdo neviděl a chtěla ho zpátky. Milovala jsem ho i nenáviděla zároveň. Co k němu ale vlastně cítím teď, co bych měla cítit? Ptala jsem se sama sebe, zatím co mě moje nohy nesly pomalu k tomu muži, který byl mým otcem.

Nepohnul se jen tam tak stál a díval se na mě. Zastavila jsem se pár kroků od něj a v jeho očích se objevil tázavý výraz. Trochu se napnul, zřejmě čekal nějaký útok facku nebo něco takového, ale já v tu chvíli na nic takového nemyslela, přemáhala jsem slzy které se draly na povrch. Nechtěla jsem brečet, ne teď, ne v této situaci, ale moje trochu pocuchané nervy měli jiný názor. Slzy mi začaly téct samovolně a nešly zastavit, a já udělala to jediné co jsem v té chvíli cítila. Chtěla jsem tátu zpět a on tu byl a já se mu s pláčem vrhla kolem krku.

Myslím že jsem ho trochu zaskočila, protože mu chvilku trvalo, než mě rukama pevně objal a tiskl mě k sobě. Cítila jsem jeho jemně kořeněnou vůni (v té chvíli mě napadlo kolik toho mají s Niallem společného) a vnímala jen jeho hlas když konečně promluvil. 

„Julie nebo vlastně Nathalii omlouvám se. Já tě moc rád vidím, v tohle jsem ani nedoufal. Prosím odpustíš mi někdy" slyšela jsem v jeho hlase také slzy. Neodpověděla jsem mu hned. Nevím jak dlouho jsme tam stály a táta mě držel v náručí, ale věděla jsem, že pokud mu mám někdy odpustit musí mi toho hodně vysvětlit a nesmí mi lhát, ale hlavně jsem věděla, že už ho nikdy nechci pustit.

S našeho shledání nás vyrušil Paulův hlas. „Nathalii nerad tě ruším, ale čeká nás ten rozhovor a děvčata tě ještě potřebují připravit"  pustila jsem se táty, otočila jsem se na něj a snažila se rukou utřít poslední slzy, které díkybohu už přestaly konečně téct. Za Paulem jsem viděla vykukovat tu mojí čtyřku v čele s Niallem.

„Jasně Paule, prosím tě chtěla bych tě s někým seznámit, a vás kluci také takže můžete vylézt, jste opravdu nenápadní" musela jsem se začít smát, když všichni čtyři dorazily k nám. Otočila jsem se na tátu „Tati tohle je Paul pracuje pro kluky jako manažer ochranka a všechno dohromady" představila jsem Paula „A ta čtyřka za ním je Niall Horan, jak už asi víš můj přítel, dál Harry Styles, Liam Payn a Louis Tomlinson" a pak jsem představila mého otce „A tohle je kluci můj otec Daniel Pokorný" všichni si navzájem potřásly rukama, kluci zvedly každý ruku, když jsem je představovala, takže táta věděl který je který.