IT TAKES ONLY COURAGE *Niall Horan*

* It is Love? *

Nebudu popisovat celou cestu do Bangkoku, ale můžu říct, že jsme si zažily své. Píchlá pneu (nevím, jak jsme to dokázali, ale dokonce 2x), sesuvy půdy, ucpaná silnice a ještě mnoho dalšího. Počasí se měnilo snad každou hodinu, až jsme nakonec nabrali skoro 6-ti hodinové zpoždění oproti plánu cesty. Během cesty jsme se trochu rozdělily, jak se komu podařilo projet. Naštěstí většina kamiónů s potřebným vybavením se dostala před nás, ale i tak skoro polovina týmu zůstala pozadu.

Kluci a teda hlavně Niall nám pořád volali, snad každou volnou chvilku mezi vystoupeními a rozhovory, pokud byl zrovna dobrý signál. Nevím ani kde vzali číslo, protože já jim ho v tom zmatku ani nedala, ale asi od Lou. Po té, co jsme s tím velkým zpožděním dorazili ke stadionu kde byl koncert, čekalo nás až nebývalé přivítání. Ani jsme to nečekali, všichni byli rádi, že jsme živí a zdraví. Bylo to prý poprvé, co se něco takového stalo, nikdo s tím nepočítal.

Museli jsme se rovnou pustit do práce, pokud jsme chtěli vše stihnout ještě před zvukovou zkouškou na druhý den. Měli jsme co dělat. Naštěstí pro nás se zjistilo, že celé pódium se sem nevejde a budeme stavět jen jeho zmenšenou část (záložní, pro tyto případy) tím bylo i o něco méně práce pro nás zvukaře a tak jsme pomáhali kde se dalo. Pracovali jsme skoro bez přestání nějakých 18 hodin. Všem jsem radši ještě hned po příjezdu napsala, aby mi nevolali a nepsali, jelikož nebudu mít ani chvilku času a každou volnou vteřinu využiji k odpočinku.

Konečně bylo vše hotovo. Pódium postaveno, hala připravena a mi měli vše zkontrolované. Cítila jsem snad každý sval v těle. Byla jsem na nohou už skoro 36 hodin (v autobuse jsme toho moc nenaspali) až zhruba na dvě hodiny urvaného spánku, kdy už jsem opravdu odpadla a kluci mě poslali do postele. Ani jsem tam nedošla odpadla jsem na pohovce v jedné z našich šaten.

Rozhodla jsem se vyvětrat, protože v předchozích hodinách jsem byla zavřená u pultu, a nebo na hale. Ani pořádně nevím kolik je hodin, všechno mi splývalo. Nečekala jsem, že to bude až takový záhul. Pociťovala jsem absenci pravidelného cvičení, které bylo doma u mě na denním pořádku. Za ty dny co jsem tady jsem tohle všechno nějak vypustila z hlavy. Vlastně bych se na to ani nezmohla, dokud nebudu mít alespoň den a noc spánku. Dneska už můj mozek a tělo vypovídaly službu.

Vyšla jsem před halu, jedním ze zadních vjezdů, na parkoviště kde stáli kamióny a autobusy. Technici ještě dodělávali maličkosti, ale jinak byla většina lidí venku kolem haly nebo v autobusech a zaslouženě odpočívala.

Koukla jsem se na mobil, bylo deset dopoledne. Sakra už několik hodin jsem nejedla, ale můj mozek to nějak neregistroval. Rozhodla jsem se vrátit do jídelny pro něco k pití a k snědku a vzít si to ven. Popadla jsem láhev s vodou a kuřecí sendvič, který jsem spořádala ještě po cestě.

Usadila jsem se kousek od vchodu za jeden z kontejnerů, tak abych měla klid, ale tak abych viděla co se kolem děje. Opřela jsem se o zeď za mnou a zavřela oči. Pomalu jsem uvolnila do teď napnuté svaly a relaxovala. Byla bych usnula, kdyby mě nevyrušila příchozí sms. Neochotně jsem otevřela oči a vylovila mobil s kapsy. Přišla mi zpráva od Nialla. Musela jsem se usmát, on je snad telepat, zrovna jsem na něj myslela (jak jinak).

„Vypadáš hodně unaveně, ale pro mě jsi pořád nádherná" přečetla jsem si na displeji a udiveně se rozhlížela. A pak jsem ho uviděla. Stál tam a opíral se o jeden z kontejnerů a s mobilem v ruce mě sledoval. Sakra, jak? Kdy?, prolétlo mi hlavou. A až pak jsem zaregistrovala jekot fanynek před stadionem. Byla jsem tak unavená, že jsem ani nezaregistrovala příjezd minibusů a křik fanoušků, když kluci dorazili.