IT TAKES ONLY COURAGE *Niall Horan*

*Petr-Kamila-Thomas and singing*

S psaním toho co mě trápí jsem začala jak už jsem řekla v rámci terapie. Prostě jsem jen tak psala a pak jsem dostala nápad co z toho udělat text, třeba text písně. Nikdy jsem to nezkoušela, ale za zkoušku nic nedám jak se říká a prostě jsem začala psát. Šlo to samo sice ze začátku jsem s tím nebyla moc spokojená, ale postupem času se z toho stala závislost. Všechno v mém životě co se událo a nadálo dělo jsem prostě svěřila papíru. A dělám to doteď měla jsem chvíle kdy jsem chtěla přestat, ale v té době jsem právě poznala Petra.

Petra jsem poznala vlastně díky Kamile. V té době Kamila představovala Petrovu v uvozovkách přítelkyni. Petrova rodina a přátelé nevěděly že je gay a on se jim to bál říct a tak doslova ukecal Kamilu aby hrála jeho přítelkyni, no bohužel to nevydrželo dlouho a všechno se provalilo. A jaké bylo Petrovo překvapení, když jeho rodina vzala vše úplně v pohodě a ještě dostal od rodičů pořádně vynadáno, že tak trápil Kamču. 

 Já v té době byla ještě v sanatoriu, ale Kamila když měla službu, tak my vždycky všechno vyprávěla a tím mě vlastně držela doslova nad vodou. Její povaha, přátelství a snaha mi tak moc pomoct to bylo to co jsem potřebovala. To ona mě seznámila s Petrem a Petra s mým sešitem. 

Věděla, že Petr je blázen do muziky a vším okolo toho a tak mě jednou ukecala, abych jí ten sešit půjčila, že mu ho ukáže. Nechtěla jsem bála jsem se, že mám někomu ukázat to co mě trápí, ale nakonec jsem povolila. No a tak vznikla naše nerozlučná trojka (teda až na to, že nás Petr vždy na nějakou dobu opustí).

Petrovy se mé texty líbily. Mluvil se mnou vlastně přes Kamilu, když jsem byla v sanatoriu, ale když mě propustily a já neměla kde být, Petr mi pomohl, když mě nechal bydlet nějaký čas u sebe než jsem se dala dohromady postupně se začlenila zpět, našla si práci a pak i vlastní bydlení. Už jsou to tři roky a tolik se změnilo.

No a k tomu zpěvu. Já vlastně vždycky měla velký sen a to zpívat, ale byl tu jeden problém absolutně jsem nerozuměla a vlastně doteď nerozumím notám, a vždycky jsem si myslela, že mám absolutní hudební hluch (vím zní to divně, ale jak jinak to napsat). No a pak přišel kdo jiný než Petr a rozhodl se, že s tím snem zkusíme něco udělat. 

Nevím, tvrdil, že mám smysl pro rytmus (ráda jsem tancoval, tedy jestli se to dalo nazvat tanec) on tvrdil, že ano. Zeptal se jednoho známého, který učil zpěv a měl takovou malou kapelu, jestli by mi nepomohl. Já se teda bránila, děsně jsem se styděla a v té době pro mě byl problém navázat kontakt z někým cizím. A pak se objevil Thomas, a já zjistila, že je to vlastně moc fajn kluk a že se nemám čeho bát. A tím začalo moje dobrodružství jménem zpěv.

Tak a je tu další v pořadí šestá kapitola, doufám, že se bude líbit :-)

Díky za přečtení a za votes a komentáře no prostě za všechno...:-)

Mám vás ráda...

Nathalii...