IT TAKES ONLY COURAGE *Niall Horan*

* Exchange *

Pohled Nialla

Už jsou to skoro tři dny, co se po Nathalii slehla zem. Jsem doslova šílený strachy, protože nevím, co se s ní stalo. Strach doslova ochromil moje smysli. Všichni už několik dní žijeme v naší vile. Nikdo mě tu nechce nechat samotného, a já myslím, že je to to nejlepší co mohly udělat. Nesnesl bych samotu ne teď ne bez ní.

Vzpomínám na to ticho, které mě zarazilo, když jsem dorazil ten večer domů, procházím si v mysli ty chvíle než jsem zjistil, že Nat nejspíš někdo unesl. Což se mi později potvrdilo, když polici zjistila že byli vypáčeny zadní dveře od vchodu na zahradu. Vzpomněl jsem si na alarm, a Paul zavolal na dispečink. Zjistily, že nebyl celí den zapnutý. 

Byl jsem naštvaný sám na sebe. Zapomněli jsme ho ráno zapnout. Zaspali jsme a oběma nám to nejspíš vypadlo. Navíc její mobil zůstal ležet v obývacím pokoji na stolku u dveří, nemohly jsme jí najít ani podle signálu. Sakra nesnáším být bezmocný.

Chybí mi tak strašně moc. Z přemýšlení mě vyruší Paul, který mi podává malí balíček. „Teď to přivezl kurýr. Není na tom nic krom tvého jména a adresy" pokrčí rameny a já si od něj balíček převezmu. Kluci přišly z kuchyně kde se do teď na něčem dohadovali, a sedly si kolem mě. Je tu i Petr a David. Jsou ve spojení s její rodinou, je to tak lepší.

Všichni se na mě dívají a vidím v jejich tvářích starost. Starost o mě, ale i o osud Nat. Patří k nim stejně jako ke mně. Postrádají jí stejně jako já, i když jiným způsobem. Nevěděl jsem dokud jsem nepotkal Nathalii, že láska může být tak silná, ale bolestivá zároveň . Bože udělám cokoliv, abych jí přivedl zpátky.

Sjedu pohledem na ten balíček, nebo spíše větší obálku a pomalu jí otevřu. A to co z ní vypadne, mě na pár vteřin absolutně ochromí. Držím v ruce malou průhlednou krabičku a v ní je pramen barevných vlasů. Nathaliiných vlasů. Ostatní na to koukají stejně nevěřícně jako já. Odložím krabičku před sebe na stůl a vytáhnu list papíru, který je v obálce a začnu číst a nevěřím vlastním očím.

Z ohromení mě vyruší Liamův hlas „Nialle sakra, řekneš nám konečně co je tam napsáno. Žije Nathalii, co chtějí?" otázky se z něj řinou a já to nestačím zpracovávat. Musím se zhluboka nadechnout, abych se dokázal soustředit,

„Vypadá to, že žije. Dotyčný požaduje 10 miliónů liber. Je tu i popis kam je mám zavést a co mám udělat. Je to oficiální žádost o výkupné Liame" vysypu ze sebe a než se ostatní vzpamatují, pokračuju „Pokud to splním do posledního požadavku, dostanu další instrukce kde Nat najdu. Myslím, že máme pořád naději, že je v pořádku" vydechnu a z očí mi vytrysknou slzy. Jsou to slzy radosti, naděje i vypětí předešlých tři dní. 

Než se naději jsem u Liama v objetí, ale nebráním se mu. Potřebuji to ze sebe dostat. Já jí můžu zachránit, letí mým mozkem splašené myšlenky. Znovu jí uvidím, znovu jí obejmu a políbím ty její sametové rty. A už jí nikdy nepustím. Ty peníze pro mě nic neznamenají v porovnání se životem Nathalii. Dal bych jim třeba všechno jen když ona bude žít.

Po pár minutách se uklidním a kluci mě přemluví, abychom k tomu zavolali policii. Bez nich bychom mohly něco pokazit a taky máme větší šanci, že bychom ho mohly dopadnout. Pořád mi ale vrtá v hlavě ten podpis na konci dopisu. Je tam pouhé písmeno T a to dost zvláštním způsobem napsané. Kluci si dopis přečetly taky, a všichni se shodly, že máme ještě šanci najít Nathalii živou a zdravou.

V jednu chvíli jsem se podíval na Petra který si z Davidem zrovna četl ten list když mě zarazilo jak se Petr na ten papír kouká a přitom se mračí. Zarazilo mě to, protože i David najednou vytřeštil oči a nevěřícně se na sebe podívaly. A pak mi to do cvaklo. Oni ví kdo to je.

„Petře kdo to je. Víš to že jo" uhodil jsme na něj a přešel k němu, zatím co mě sledovaly pohledy všech v místnosti. „Poznal jsi to, nelži mi" pokračoval jsem a on tam jen stál a díval se na mě a já viděl v jeho očích zděšení.  Sakra jak zlí to je prolétlo mi ve vteřině hlavou a pak odpověděl a já nechtěl věřit tomu co řekl.

„Je to Tomáš Nialle její bývalí přítel, který způsobil to všechno před skoro 4 lety. Je to on. Nathalii mi jednou ukazovala papíry, které musel podepsat a to té je stejné jako to jeho. Je to on a myslím, že se bude chtít mstít" vydechl. A mě prolétlo hlavou otázka, jak špatné to ještě může být...

Pohled Nathalii

Všechno mě bolí, ležím a snažím se moc nehýbat. Chtěla bych umřít, opět. Myslím, že jsou to asi tři dny, co jsem tady. Nemám pojem o čase. Vidím jen střídání tmy a světla za okýnkem a odhaduji.

Tomáš splnil to čím mi vyhrožoval a já se cítím pošpiněná. Nemohla jsem se bránit, do jídla mi dal nejspíš nějakou drogu což jsme pocítila teprve později, když začala působit. Ochromila my smysli a já vše vnímala jakoby z dálky. Ale jak vyprchávala, bylo to čím dál tím horší. Využil jí na to, abych se nebránila projelo mi hlavou, když mi zacvakl pouta na rukou a připoutal mě tak k posteli. 

Byli to minuty, hodiny nevím přesně, nevnímala jsem čas.. Byl tady ale dlouho, a já už jsem pak uzavřela svou mysl, jak jsem to dělávala tehdy, a nechala vše plynout spolu ze slzami které mi tekly a nedali se zastavit. Když skončil, odpoutal mi ruce, a prostě odešel. Neměla jsem sílu, jen jsem se stočila do klubíčka a v něm jsem do teď.

Objímám se rukama, chráním sama sebe. Všechno se vrátilo, snažím se těm vzpomínkám čelit, protože se nechci opět dostat tam, kde jsem byla ještě před skoro 4 lety. Uzamknu mysl a soustředím se na myšlenky na Nialla. Ano to on mě drží předešlé dny při smyslech. On a jeho úsměv, jeho nádherné modré oči a jeho úžasný hlas. Pevně zavřu oči a v mysli my vyvstanou slova Little things a já se soustředím jen na ně a upadám do neklidného spánku.

Probudím se, až když slyším rachot za dveřmi na chodbě. Nevím co se děje. Moje smysli, jsou ještě trochu otupělé, když se rozrazí dveře a v nich někdo stojí. Nevidím kdo, protože je tma, ale ten hlas poznávám, když se ke mně žene přes místnost a bere mě do náručí a já opět cítím tu vůni. 

Je to Niall, bože ano je to on. 

To není jen sen. Nevěřím tomu a tisknu ho k sobě, s posledních sil které my ještě zbývají. Nemůžu dýchat a všechno se se mnou točí můj mozek vypovídá službu. Poslední co slyším jen jeho hlas jak volá moje jméno, když se opět propadám do temnoty...

Jelikož jsem to slíbila, tak to i plním. Dneska je opět den kdy se tento příběh píše doslova sám ☻Tak hezké počteníčko a děkuji za nějaký ten komentář a hvězdičku. Mám vás ráda všechny, ale úplně všechny ☺

With love...♥♥♥

Nathalii...