IT TAKES ONLY COURAGE *Niall Horan*

* I am here for you *

Pro tebe terezavavrova abys měla radost ♥

Chtěla bych otevřít oči, ale mám víčka jak z olova. Slyším hlasy, ale nemůžu se na ně soustředit. Cítím bolest, ale nemůžu zjistit odkud pochází. Chci se pohnout, ale moje tělo mě neposlouchá. Jako bych to nebyla já. Moje smysli jsou otupené, vše vnímám z dálky. Nakonec boj vzdávám a mojí mysl opět zahalí tma.

Pomalu se probouzím a otevírám oči. Vše vidím jako bych byla v mlze, zkusím zamrkat a obraz se mi zaostří. Ležím v pokoji a je tu skoro tma, když pomalu otočím hlavu zjistím, že pokoj osvětluje jen malá lampička nad mojí postelí. Podívám se dolů a tam vidím jeho a musím se usmát. Nebyl to sen. Je to skutečnost, opravdu mě zachránil. Můj blonďatý modrooký princ.

Tohle jsou moje první vzpomínky na ten večer po zhruba týdnu v nemocnici, kdy jsem se probrala z bezvědomí. Moje boule na hlavě se ukázala trochu nebezpečnější než se zdálo. Doktoři se divily, že jsem neupadla do bezvědomí dříve a přežila to bez následků. Vytvořil se mi hematom, který tlačil na míchu a mozek jak jsem pochopila a bránil průniku krve a kyslíku. Bylo štěstí, že mě našli tak rychle. Pár hodin navíc a nemusela jsme se probudit vůbec.

Prodělala jsem menší operaci (takže další jizva, kterou naštěstí zakryjí vlasy) ale jinak jsem vyvázla až na trochu menší šok docela dobře. Když jsem se probudila a rozhlédla se po pokoji našla jsem je tam všechny. Louis spal v sedě na pohovce a o něj byl opřený Harry s hlavou na jeho koleni. Liam spal v křesle naproti. A Niall seděl u mé postele a spal s rukama a hlavou položenou na posteli.

Vypadal hrozně unaveně. Vlasy měl rozcuchané, což jsem si všimla měli vlastně všichni. Jakoby se o sebe vůbec nestarali (a taky že ne jak jsem se později dozvěděla). Niall byl bledší než kdy jindy a měl temné kruhy pod očima. Když jsem ho tam pozorovala, jak spí vyhrkly mi do očí opět slzy. Kolik si to musel vytrpět, a to kvůli mě. Tolik jsem ho milovala.

Pomalu jsem zvedla ruku a dotkla se jeho vlasů, jen něco zabručel a otočil hlavu na druhou stranu. Chudák asi musel být opravdu unavený, když ho to neprobudilo. Ale v tom jsem se trochu mýlila. Když jsem to udělala znovu, vymrštil se do sedu a vykulil na mě ty jeho nádherný modrý oči. A já poprvé po dlouhé době viděla na jeho obličeji i přes tu únavu úsměv.

Myslím, že tomu nevěřil, že jsem vzhůru, protože se choval jak kdybych byla ze skla. Pomalu mě vzal za ruku a pořád se na mě díval, ale nevydal ze sebe ani hlásku. A pak se rozbrečel. Myslím, že to tehdy bylo hlavně ze stresu.

Probudil tím ovšem ostatní, když se ke mě konečně zvedl a zabalil mě konečně do svého náručí. Sice mě bolelo celé tělo, ale naprosto jsem to nevnímala. Jediné co jsem si v tu chvíli uvědomovala, byla jeho přítomnost. Jeho vůně a jeho hlas u mého ucha „Vítám tě zpět šípková růženko, strašně moc jsem se o tebe bál" snažil se ze sebe dostat mezi vzlyky, které otřásali jeho tělem. Pevně jsem ho objala, jak mi to moje bolavé ruce dovolily a hladilo ho po zádech.

Kluci stáli kolem postele a usmívali se, a v jejich očích byla vidět úleva. Když se Niall uklidnil odtáhl se od mě a posadil se ke mně na postel. Položila jsem se zpět na polštář a sykla bolestí, která mi vystřelila z ramene. Liam než jsem ho zastavila, se rozhodl, že dojde pro doktora. Vrátil se s ním asi po pěti minutách. Poslala jsem je všechny ven, ale Niall se samozřejmě nechtěl hnout až jsem mu to nakonec musela rozkázat a Liam ho doslova dotáhl na chodbu.

V nemocnici jsem strávila ještě dva dny a pak mě propustily domů. Teď už je to tři týdny a my se připravujeme na cestu na první společný koncert. Média si na tom všem samozřejmě smsla, ale dobře to dopadlo. Poskytla jsem i přes nechuť managementu několik rozhovorů, abych to všechno alespoň trochu zmírnila. Kluci mi v tom naštěstí pomohli. Teď zhruba po 10 dnech mi nezvoní poprvé celí den telefon z žádostí o rozhovor, a ve zprávách nejsme na prvním místě.

Možná si řeknete, že je to nějak brzy, ale hlavně díky Niallovy a jeho pozornosti a lásce jsem se z toho dostala vlastně bez následků. Vypořádala jsem se s tím rychleji a lépe než kdysi, protože jsem tu měla jeho. A hlavně jsem se soustředila na práci a nadcházející koncerty. A pokud vás zajímá, jak dopadl ten grázlík tak vám můžu velmi ráda říct, že hodně špatně. Konečně můžu za svojí minulostí udělat tlustou čáru.

Jeho kumpáni ho nakonec zradily. Policie je chytila přitom, když chtěli pro Tomáše vyzvednout tašku z penězi. Když na ně při výslechu trochu víc uhodily oba začali mluvit a doslova zavedly policii a kluky, kteří se nenechali odradit až na místo kde mě drželi. Tomáše zatkly na místě a momentálně je ve vazbě, ale v české republice kam ho vydali. Tam bude souzený ještě za ten první únos. Já u toho naštěstí být nemusím. Učinila jsem novou výpověď a díky mému právníkovy nemusím být osobně u soudu, jelikož mají dost důkazů a tak nějak jsme to uhrály na můj psychický stav. Nehodlám ho znovu vidět, nechci ho znovu vidět. Nikdy v životě.

O tom co mi udělal jsem s Niallem ještě nemluvila. Neměla jsem k tomu odvahu. Třeba jednoho dne, ale teď ne. Pořád je to dost čerstvé.

Dnes máme poslední zkoušku na koncert a musím ještě dobalit. Po propuštění z nemocnice jsem se vrhla rovnou do práce. Všichni mě od toho odrazovali, ale já všem vysvětlila, že mi to pomáhá se soustředit na budoucnost a nechat to vše za sebou. Pokud to budu pořád rozebírat, spadnu zase do toho otupení a bezmoci jako před čtyřmi lety a to nechci dopustit. Hudba, zpěv a oni, ty čtyři pošuci jsou to co mi pomáhá.

Z balení a přemýšlení mě vytrhlo bouchnutí dveří a rachot spojený s nadávkami v Irštině. Začala jsem se smát, protože jsem si představila Nialla jak tam sedí na zemi a nadává, jelikož zapomněl na první várku kufrů v hale.

„Nialle zlato jsi to ty" volám do haly a snažím se nesmát. Úplně nadskočím, když se ozve přímo za mnou. „Jo jsem, kdo dal sakra ty kufry za dveře" mne si koleno. Otočím se k němu a neudržím smích, což ho ještě trochu popudí, ale po chvilce se ke mě přidá a oba se smějeme jak malí a vlastně nevíme čemu. 

Když se mi konečně podaří popadnout dech, přitáhnu si to moje modroočko k sobě a políbím ho. Než se naději, jsem přišpendlená na posteli, na jejímž okraji jsem seděla a Niall se mi přisaje na rty. Po chvilce se odtáhne a lehne si vedle mě. Hlavu si opře o ruku a druhou mě hladí po tváři.Zavřu oči a vychutnávám si ten dotek. Když ruku stáhne, zamručím na protest a při jeho tichém smíchu otevřu oči. Leží tam a  prohlíží si mě.

„Miluju tě" řekne po chvilce „Jsem tu vždycky pro tebe a už tě nikdy nechci ztratit, pamatuj si to. Bez tebe jsem jen polovička ta druhá jsi ty a navždy budeš" z jeho slov doslova čiší jak moc to pro něj znamená, jak moc ho ten cit pohlcuje, úplně stejně jako mě.

Nikdy jsem nechápala, jak moc může láska být silná. A jak může bolet, a to až tehdy kdy jsem našla Nialla a skoro jsem ho dvakrát ztratila. „Miluju tě Nialle" to jediné je správné odpovědět a nic víc není potřeba,  pomyslím si, když se opět ztratím v polibku s tím nejúžasnějším chlapem pod sluncem.

Tak doufám, že se vám to nebude zdát jako moc velká slaďárna, ale po tom napětí jsem to musela trochu odlehčit. Ale nebojte story pokračuje. Jste hvězdy (hlavně ty terezavavrova) můj největší fanoušek. Díky za komenty a hvězdičky. Jste skvělí.

With love...♥♥♥

Nathalii...