IT TAKES ONLY COURAGE *Niall Horan*

* Family *

Tak a je to tu. Čeká mě úplně první koncert společně s klukama. Právě jsme dorazily do Cardiffu, kde máme dva koncerty 5 a 6 června. Jsme děsně nervózní, něco jiného je zažít to ze zákulisí, a něco jiného se toho přímo účastnit. Ještě pořád mám nahnáno z toho, že budu vystupovat, před tolika lidmi. 

Niall neví, že se mi už několik dní zdají šílený sny o tom jak zakopnu na pódiu, rozplácnu se jak dlouhá tak široká a neslyším nic jiného než smích všech kolem. Ne že by kluci nepadaly (obzvlášť Harry) jenže oni už jsou na to tak nějak zvyklí. A další sen je o tom, že zapomenu text a jen na prázdno otvírám pusu, ale nevydám ze sebe ani slovo. A Liam se mi směje až mu tečou slzy. (Tohle mu nesmím chudákovy nikdy říct. Ten by snad neublížil ani mouše natož aby se mi smál)

Chtěla jsem si trochu zdřímnout, protože mi dnes není moc dobře. Asi tou strašnou trémou. Je den před koncertem a čekají nás ještě nějaké rozhovory. Takže se spánek odkládá. No a mě čeká jeden zásadní rozhovor, tedy spíše seznámení . Na koncert dorazí Niallova rodina. A z toho mám asi strach největší. Hlavou se mi honí otázky jedna za druhou až mám pocit, že mi praskne hlava. 

Budou mě mít rádi? Budu se jim líbit? Co když ne? Jsem o několik let starší než on (ne že by to Niallovy vadilo, není to tolik, ale někomu se to může zdát až dost. Obzvlášť když je starší žena a ne obráceně) Je toho tolik. Bože tohle je asi další největší krok v mém životě a já ho nechci pokazit. Niall se mým obavám jen směje a říká mi blázínku. Pěkně děkuju, má štěstí že ho tak miluju.

„Zlato, už jsi se nachystala" podívám se ke dveřím kde stojí Niall a usmívá se na mě. Sakra nějak jsem se zabrala do svých zmatených myšlenek. Bože mě se nikam nechce. On asi vytuší mou momentální náladu a přejde k čelu postele a klekne si přede mnou na jedno koleno. Vidím tak jeho úžasný modrý pohled, ve kterém se vždycky doslova ztratím.

„Nat víš moc dobře, že se nemáš čeho bát. Už jsem ti to opakoval několikrát. Naši si tě zamilujou, z toho nemusíš mít strach. Za půl hodiny dorazí do hotelu, sejdeme se s nimi v hale a neboj vždyť jsme v tom spolu. Chci, abychom byli rodina, rozumíš mi lásko" dokončí a zadívá se na mě a já vidím v těch průzračně modrých očích jen to moře lásky a podpory. To co řekl na konci, už jsme spolu probíraly několikrát, ale ještě ne s jeho rodinou.

„Dej mi pár minut jen se upravím a přijdu za tebou do haly" odpovím mu a přitáhnu si ho k rychlému polibku. Niall se nebrání a polibek mi opětuje, ale až moc náruživě. Rychle zakroutím hlavou a odtrhnu ho od sebe. „Tak tohle ne Horane, víš jak tohle vždycky skončí, a já se musím jít připravit na setkání s tvojí rodinou, takže na to ani nemysli" odkážu ho do patřičných mezí a on se jen uličnicky usmívá. Tenhle úsměv na něm miluji, vypadá vždycky tak mladě a doslova k pomilování. 

Huh...

No na to ani nemysli Nathalii, okřiknu sama sebe. (Sakra proč on mě vždycky dokáže úplně rozhodit) Radši se zvednu a vyprovodím Nialla za jeho protestování ze dveří. Potřebuji se připravit a čas letí.

Přesně za dvacet minut vystupuji z výtahu. Za doprovodu ochranky si to mířím do recepce, kde se mám sejít s Niallem a jeho rodinou. Lépe řečeno v salonku za recepcí jak mi oznámil Jack jeden z mých nynějších bodyguardů  (ano už je to tak, už i já potřebuji ochranu, ač jsme tomu nevěřila).

V hale bylo celkem rušno, když jsme procházely přes recepci uviděla jsem proč. Do hotelu se dostaly fanynky a ochranka spolu s policií se je snažila udržet mimo nás. Tak tohle bude asi ještě dlouhý den, proběhlo mi hlavou, když si mě několik děvčat všimlo a začali ječet jak pominuté (najednou mi dojde jedna věc, ony ječí kvůli mně, no teda na tohle si asi budu muset zvykat). 

Chlapy se kolem mě semknou (sakra na tohle si ale * nikdy * nezvyknu) a vedou mě mezi sebou, abychom se dostaly co nejrychleji z jejich dohledu. Snažím ses nimi držet krok, protože se těším až budeme v relativním klidu. Ten jekot mi trhá uši. Když se dostaneme konečně před dveře salónu, zhluboka se nadechnu a vejdu dovnitř, nechávajíc ochranku před dveřmi spolu s Niallovými bodyguardy.

A pak je všechny uvidím. Semknuté kolem Nialla. Najednou mě popadne šílená panika a začnou se mi děsně potit ruce, když se všichni v místnosti otočí na mě. Niall se vydá mým směrem a na tváři se mu odráží starost (sakra to vypadám opravdu tak vyděšeně) nadechnu se a pokusím se na něj usmát, což se mi docela podaří, jelikož se na mě také usměje.

Když ke mně dojde, uchopí mě za obě ruce, podívá se mi do očí a zašeptá tak abych to slyšela jen já, z toho důvodu, že ostatní jsou stále otočení směrem k nám. „Miláčku nádech výdech, je to v pohodě. Moc se na tebe těší" povzbudivě se usměje a dodá „A mimochodem strašně moc ti to sluší jsem rád, když nosíš šaty. Modrá barva ti moc sluší" když to do poví znovu se na mě usměje tím svým sexy úsměvem (díky Nialle právě jsi mě dokonale povzbudil) a já se konečně vzchopím a s ním ruku v ruce se vydám seznámit s jeho rodinou.

Tak se dnes hlásím z trochu kratší kapitolou, ale už na to pomalu nevidím. Spisovatelská mánie posledních večerů si vybrala svojí daň takže dneska vycucávám mozek až na dno (vím já vím jsem POŠUK), ale doufám že se vám to jako vždy bude líbit. Za chyby se omlouvám. A děkuji opět za komenty (dobré i špatné) a třeba i tu hvězdičku. 

P.S. V úvodu šaty které má Nat na sobě...hezké že ☻ miluju modrou barvu ♥♥♥

Miluju vás všechny, jste hvězdy...

With love...♥♥♥

Nathalii...