IT TAKES ONLY COURAGE *Niall Horan*

* Two of us *

Řekla jsem mu všechno, všechno co mi leželo na srdci. Nechtěla jsem to v sobě držet. Ten den co nás osvobodily a odvezly nás do nemocnice, jsem večer skončila na sále. Měla jsem totiž v těle zánět. Jak mi doktor později vysvětlit praskla mi ošklivá cysta na vaječníku a já měla horečky a částečnou otravu krve. 

No prostě jediné co mi pořádně utkvělo v paměti bylo to, že mi ten pravý vaječník museli vzít a později po vyšetření a testech se zjistilo, že bohužel ten levý nefunguje jak má a že máme tedy ani ne deseti procentní šanci na to že vůbec donosím zdravé dítě. Tohle všechno jsem zasunula do nejvzdálenějšího koutu podvědomí, protože jsem nepočítala s tím, že se někdy dostanu k tématu děti. Že najdu někoho kdo je se mnou bude chtít mít. A teď ta chvíle nastala.

Když jsem mu pověděla vše, a celou tu dobu měla oči upřené na svoje ruce, protože jsem neměla odvahu se mu dívat po celou dobu do očí, jsem konečně zvedla svůj zrak a podívala se na Niall. Seděl naproti mě sledoval mě tím svým pronikavým modrým pohledem. Když dobrých pět minut nic neříkal a jen jsme tam tak seděli a koukaly na sebe, začala ve mě klíčit za hodně známá panika. Moje srdce začalo být rychleji a měla jsem pocit, že mi vyskočí s hrudníku. A pak mě úplně odrovnalo to co udělal.

Než jsem stačila jakkoliv reagovat, chytil mě Niall za kotníky a zatáhl tak, že jsem se ocitla v leže na posteli a on ležel na mě. Tedy spíš jsme do sebe byli v jedné vteřině zamotaní, dívala jsem se do jeho tváře na které se skvěl ten nejúžasnější a nejkrásnější úsměv na téhle planetě (tedy alespoň pro mě) a vnímala teplo jeho těla a věděla jsem, že je vše v pořádku když se ke mě přiblížil a začal mě něžně líbat. Najednou se přetočil a já se ocitla na jeho hrudi a on mě pevně držel a stále se na mě usmíval.

„Na co jsi myslela celé ty dny zlato" zeptal se mě najednou, ale než jsem stačila odpovědět pokračoval „Myslela sis, že tě opustím nebo něco takového, že ano. A nelži mi, víš že neumíš lhát. Poznám to na tobě" dodal a já se nezmohla na nic víc než na přikývnutí, měl mě tak dobře přečtenou.

„Kdy už konečně pochopíš Nathalií, že tě prostě neopustím. A už vůbec ne kvůli takové věci. Zlato vždyť to není konec světa. Proč jsi mi to neřekla rovnou ten večer. Mohla sis ušetřit ty dny a noci plné trápení. Já jsem tě toho mohl ušetřit" vnímám jeho slova a po těle se mi rozlévá ještě větší pocit úlevy. Jakoby mi spadl ze srdce ten poslední obrovský balvan, který mě tížil. A když Niall pokračuje můj údiv nad jeho obrovským srdcem plným lásky se ještě zvětší. „Je tu Nat přece plno jiných možností. Když to nepůjde je to plno dětí, které hledají domov. Můžeme nějaké adoptovat. A nemusí být jedno. Chtěl bych velkou rodinu. Co říkáš?".

A já neříkám nic, protože nemám slov. Tohle je muž který mě miluje a já jeho. Mou jedinou odpovědí byli slzy které se mi opětovně snažily zamlžit pohled na toho nejúžasnějšího chlapa na planetě. Tu noc bylo naše milování snad to nejkrásnější co jsem zažila. Ještě druhý den si ze mě holky utahovali, protože jsme měli s Niallem pořád na obličeji takový zasněný úsměv. No já teda bylo skoro pořád mimo (no co to se mnou prostě dělá on, a kdo by se divil).

Jenže teď už je to tři dny co Niall chodí a je neustále myšlenkami úplně mimo. Jakoby nad něčím pořád přemýšlel, ani mě se nevěnuje tolik jako před tím a všimly si toho i kluci. Chtěla jsem to z něj vytáhnout, ale pokaždé mě odbil, že je jen utahaný ať si nedělám starosti a odvedl mou pozornost jak jinak než polibkem tak jsem to dál neřešila. Jenže dneska nás čeká koncert a to už za pár hodin a ta nervozita nebo co to je snad přešla s Nialla i na kluky. Všichni jsou dneska nějak mimo, nějak to nechápu. Kluci si pořád něco šuškají, a když jsem nablízku tak dělají jakoby nic. Sakra zajímalo by mě co se tu děje. No je čas na focení s fanoušky, takže to na pár hodin pouštím z hlavy.