Pomsta • [Harley Quinn]

4. Kapitola

"Vstáváme!" uslyšela jsem hlas Jeroma. "Aghh." bylo to jediné, co ze mě vzešlo. Ucítila jsem studený vánek. "Proč mi kradeš peřinu?" řekla jsem mrzutě. "Je to moje peřina a můj byt." bránil se Jerome. "Tupče." zavrčela jsem. "Vstávej!" zařval mi do ucha. Praštila jsem ho polštářem a otočila se k němu zády. Jen si odfrkl a odešel.

Stejně jsem nemohla znovu usnout a tak jsem se rozhodla vstát. Vzala jsem peřinu která ležela na zemi a ustlala postel. "Konečně." řekl Jerome, který se pobaveně opíral o futra. "Nechtěl by si aspoň uklidit." zvedla jsem obočí. "Nevzal jsem si tě sem aby jsi stlala postele a rozkazovala mi, co mám dělat." odsekl. "Ovšem, jak jsi to říkal? Ty hrozíš?" zasmála jsem se. "Ono tě to přejde." oplatil mi úsměv. "V kuchyni máš snídani." ukázal směrem nejspíš na kuchyň. Šla jsem to tedy prozkoumat.

Po chvilce jsem došla do skutečně luxusní kuchyně. Na stole ležely koblihy a tak jsem si jednu vzala. Posadila jsem se na židli a čekala, co se bude dít.

"Takže Harley..." vešel do místnosti Jerome. "Chtěl bych po tobě a dalších pár lidech aby jste připomněli Gothamu, že jsem se vrátil." uchechtl se. "Tak mu to ukaž sám." odsekla jsem. "Víš.. Ono se mi to blbě vysvětluje. Konec konců, proč bych ti to tady měl vysvětlovat. Už jsi mi dala tvůj souhlas." šibalsky se usmál. "Ale já to chci vědět." šeptla jsem. "Prostě ti to neřeknu." praštil vztekle do zdi a odešel. Tak ten mi teda pomáhá...

"Už jsi se sklidnil?" zeptala jsem se ho když vcházel znovu do kuchyně. "Já nebyl naštvaný." bránil se. "Viděla jsem." zasmála jsem se. Hned, když mi došlo, že se na něj směju jsem se zase zamračila. "Úsměv ti sluší víc." mrkl na mě. Odvrátila jsem od něj pohled a zírala do zdi. "Asi se nudíš, že?" zasmál se. "Trošku." řekla jsem ironicky. "Tak se pobavíme." zajásal. No, zajímalo by mě, co z toho bude.. "Připravil jsem ti oblečení." vedl mě do obýváku. Ukázal na gauč na kterém leželo tričko s potiskem, krátké červenomodré kraťasy a červenomodrá mikina. "Tohle?" znechuceně jsem se na to podívala. "Řekněme, že je to tvé pracovní oblečení." uchechtl se. "A aby jsi si nemyslela, že jsi bezbraná, koupil jsem ti i toto." ukázal na baseballovou pálku. "Och děkuju, vždy jsem si přála chodit po ulici jako magor." řekla jsem ironicky. Ta pálka byla různě popsaná. Byla zajímavá, ale to tak možná na výstavu do výlohy a ne, že s tím budu chodit jako pošuk po ulicích.. "Tak se můžeš jít oblíct." popohnal mě.

'Tak už vyjdi z toho pokoje. Jsi tam celou věčnost." bouchal Jerome hlavou o zeď. "Vypadam jak retard." odsekla jsem. Odemkla jsem dveře a nejistě před něj předatoupila. "Něco tomu chybí." zamyslel se. "Ou.. Já vím." zasmál se. "Chtělo by to ti s tím sladit vlasy.. Chápeš? Přebarvit!" zajásal. Moc jsem s ním ten jásot nesdílela. Zírala jsem na něj jako na naprostýho idiota. "Jako to už chceš jít?" zeptala jsem se ho. "Ne, až v podvečer. Teď by to bylo moc nápadný." uchechtl se. "Takže si to můžu sundat?" usmála jsem se. "Ne." rozšířil Jerome svůj úsměv. Můj úsměv se změnil v nenávistnou grimasu. Jerome se jenom nevinně usmál a odešel. Já mu večer ukážu s kým si zahrává!