Pomsta • [Harley Quinn]

3. Kapitola

Chtěla jsem se podívat jestli už odešel, ale to byla chyba. Jeho pohled hned zamířil na mě a jeho úsměv se rozšířil. Začal se přibližovat a já začala panikařit. Tak a co teď? Namířil na mě zbraň a zamyslel se. "Víš, jsi mi sympatická." řekl. "Tobě by to zase slušelo víc bez té zbraně." zvedla jsem obočí. "Nejsi ty nějaká drzá?" začal se šíleně smát. "Ne. Nejsi ty nějaký šílený?" uchechtla jsem se. Můj strach začal nahrazovat adrenalin. Nevím kde se ve mě bere ta kuráž se postavit člověku se zbraní v ruce. "Připadám ti šílený? Ale notak zlatíčko, já jsem pouze odvázaný ze života." smál se. "Och, tak to by jsi se měl zase přivázat.." odsekla jsem. "Hele ty!" řekl s větším vztekem a zase se začal přibližovat. Tentokrát jsem stála na místě a zírala jsem na něj. "Právě jsi si začala hru s nesprávným člověkem." řekl a praštil mě zbraní do hlavy. Potom jsem před očima měla jen tmu.

***

"Vstávej." plácal mě někdo po tvářích. Zamrkala jsem a podívala se o koho se jedná. Byl to ten zrzek. Chtěla jsem sebou trhnout, ale zabraňovaly mi v tom provazy. Byla jsem připoutaná k židli. "Konečně." zaradoval se. "Pusť mě pitomče!" začala jsem sebou škubat. "Jerome Valeska jméno mé." zasmál se. "A?" podívala jsem se na něj naštvaným pohledem. "Aha. Jasně, napřed ti musím vysvětlit o co mi jde, co?" zasmál se. "Nebo mě můžeš pustit domů a nic mi nevysvětlovat." odsekla jsem. "Tvá drzost se mi bude hodit. Zkrátka potřebuju menší laskavost Harley." uchechtl se. Odkud zná moje jméno? "Jak jsi zjistil moje jméno?" podívala jsem se na něj tázavým pohledem. "No, řekněme, že ostatní maniaci se o tobě dozvěděli ze zpráv, ale já se tě ujal." začal se smát. "Jak jako ze zpráv?" stále jsem se na něj koukala jako idiot. "No jak asi? Uhořel ti barák spolu s rodičema." odpověděl klidně. Bylo mi to líto stále, ale přes ten hněv se lítost ven jen tak nedostane. "Och, tak. A proč si se mě ujal?" zeptala jsem se. "Protože se mi hodíš. Potřebuju do své skupinky lidí někoho jako jsi ty. Někoho, kdo prahne po pomstě a za to ti slíbiju, že ti zjistím kdo za smrt tvých rodičů může." uchechtl se. Bylo to lákavé to uznávám, ale s takovým tupcem já nechci mít nic společného a jestli jich je víc.... Vůbec!

"Nech si zajít chuť!" prskla jsem na něj. "Věděl jsem, že to nebude jednoduché." zasmál se. Podíval se na stůl na kterém leželo několik nožů. Chvíli přemýšlel a potom sáhl po tom nejmenším. Přiblížil se s ním ke mně a vyhrnul mi rukáv. "Co to děláš?" začala jsem sebou škubat. "Hrozím." řekl jednoduše. Jedním lehkým pohybem mi způsobil na ruce krvavou ránu. Sykla jsem bolestí. Zopakoval to ještě několikrát. Moje ruka byla celá od krve a mně stékaly po obličeji slzy.

"Tak dobře." povzdychla jsem si. Jeho vítězný pohled ve mě sice vyvolal vztek, ale neměla jsem sílu. Jerome vzal obvaz a hadr, kterým mi setřel krev z ruky. Obvázal mi to a potom mě rozvázal z provazů. "Zatím si můžeš jít lehnout a zítra ti řeknu víc." odešel. Chtěla jsem se ještě zeptat na Tinu, ale nechci na ni moc upozorňovat a to hlavně ne před ním. Doplazila jsem se k posteli do které jsem si následně lehla. Zavřela jsem oči a z vyčerpání usla.