Pomsta • [Harley Quinn]

8. Kapitola

"Jsi fakt tupec!" nadávala jsem mu."Ale copak? Vadí ti, že jsem tě dostal z Arkhamu?" podíval se na mě s vážným pohledem. "Kvůli tobě jsem se do Arkhamu dostala." máchala jsem rukama. "Ne, ne, ne! Ty jsi souhlasila." odporoval. "No, kdyby jsi mě neřezal do ruky, tak nesouhlasím nikdy!" odsekla jsem. Jen si povzdychl a nacpal mě do auta.

"Mimochodem.. Kdo je ten takzvaný mistr J.?" zeptala jsem se Jeroma během jízdy. Trošku se zadrhl. "No...." začal. "Jsi to ty?" zeptala jsem se ho. Jen přikývl. "Aha a proč nejsi normálně známý jako Jerome?" zeptala jsem se ho. "Jsi první, kdo mě vidí takhle. Ostatní z tý partičky lidí jsou naprosto mimo. Neví kdo je ten, kdo je změnil a byl bych rád kdyby to tak zůstalo." podíval se na mě. Jen jsem zakroutila hlavou a neodpovídala.

"Jsme tu." řekl. "Aha, takže to jdu zase k tobě?" podívala jsem se na něj se zdvyhnutým obočím. "Prozatím." odpověděl jednoduše. Nedobrovolně jsem vyšla z auta a čekala na Jeroma.

"Chci ti jen říct, že zbytek party utekl až na Jeffa, kterýho dostali. Právě by ho měli převážet do Arkhamu." podal mi několik papírů. Byla tam fotka Jeffa a u toho bylo "Jeff Cooper". Rychle jsem si očima projela všechny papíry. Byly tam všechny informace o Jeffovi. "Tohle jsem sebral než jsme odešli." řekl Jerome. "Proč jsi tam přišel?" zeptala jsem se ho. "Nemohl jsem tě tam nechat. Ne teď. Nejsi na tohle připravená. Až budeš dost silná, tak už ti nebudu zachraňovat krk." usmál se mile. "Děkuju." usmála jsem se. Dala jsem mu letmý polibek na tvář což ho docela zaskočilo, ale hned se mu na obličeji objevil ten šílený úšklebek. "Jdeme?" zeptal se. "J-jasně." odpověděla jsem.

"Takže spát budeš zase tam jak minule. Jo a mimochodem...." odmlčel se a pro něco odešel.

"Tady." podal mi baseballovou pálku. "Kde jsi ji našel?" podívala jsem se na něj s úsměvem. "Tam, kde jsi ji nechala." opětoval mi úsměv. Nevím proč, ale najednou mi to připadalo jako by mi spadl kámen ze srdce. Jako bych si k tý blbý pálce vypěstovala vztah. Je to směšné! Celý to, co se stalo a co se děje je směšné!

"Vysvětli mi jednu věc." ukázala jsem na něj výhružně prstem. "Co se to se mnou děje!?" zařvala jsem na něj. "Čekal jsem, že se na to zeptáš. Neboj, brzy bude vše v pořádku." snažil se mě uklidnit. "Brzy bude vše v pořádku? Všechno bylo v pořádku než mi někdo zabil rodiče!" začala jsem vyšilovat. Naštvaně jsem vzala do ruky pálku a praštila jsem s ní do zrcadla. "Tohle nejsem já!" řvala jsem. "Ne, tohle je tvé lepší já." začal se Jerome smát. Naštvaně jsem se na něj podívala a odhodila pálku do rohu. "Tohle se mi ani trochu nelíbí." řekla jsem trošku klidnějším hlasem, ale stále jsem měla ten naštvaný pohled. "Nelíbí se to pouze tvému zevnějšku, ale někde hluboko uvnitř je zloba a touha po pomstě a to je to, co chci dostat na povrch." usmál se. "Ty? Řekla bych, že je to moje tělo." oponovala jsem. "Ale teď, v tuhle chvíli potřebuješ někoho jako jsem já a já ti jsem schopný pomoct." pronesl. "Ale já nechci pomoct." odsekla jsem. "I kdyby si nechtěla tak ji potřebuješ." řekl. "Jako to tady chceš abych ti začala důvěřovat?" podívala jsem se na něj se zdvyhnutým obočím. "Ne, důvěřovat právě nesmíš nikomu a ani mně." začal se ke mně přibližovat. "Tak potom tě naprosto nechápu." zadívala jsem se mu do očí. Strácím se v něm. Je to tak nevyzpitatelná bytost... "Taky bývají chvíle kdy sám sobě nerozumím." usmál se. "Já sobě nerozumím od chvíle co jsem s tebou." šeptla jsem. "Neboj se." dal mi pramínek vlasů za ucho. Byl tak moc blízko mě.. Byla jsem nervózní, ale stejně jsem přes to všechno spojila naše rty. Nechápala jsem sama sebe, ale prahla jsem po tomto polibku i přes všechen vztek a zlobu.