Pomsta • [Harley Quinn]

35. Kapitola

"Myslíš?" zeptal se Jerome. S úsměvem jsem přikývla. "Odhoď tu zbraň Jerome Valesko!" zařval Jim. "A proč bych to dělal?" smál se. "Aby jsme tě mohli odvést do Arkhamu." Detektiv, který mě držel svůj úchop povolil a tak jsem toho využila, vykroutila se a vyrvala mu zbraň z ruky. "Konečně.." podíval se na mě Jerome. "Až bude tebe držet v sevření nějakej vousatej starouš, tak si to komentuj." věnovala jsem Jeromovi vražedný pohled. "Hej vy dva! Tohle neni manželská poradna." houkl vousáč. "Nemá to od toho daleko." zamířila jsem na něj zbraní. Jerome vystřelil na nějakou stařenku a táhl mě pryč.

"No to snad nemyslíš vážně? Kdo říkal, že tam budou detektivové?" ukazovala jsem na sebe. "Huh?" dodala jsem. "Fajn.." povzdychl si Jerome. "Vidíš je. Jak šťastná to rodinka." zaradoval se a pomalu přešel k tříčlené, do teď nejspíš spokojené rodince.

"Dobrý den, mohu vás jen na chvilku poprosit?" usmál se mile Jerome. "Ovšem. Co potřebujete?" zeptal se starší muž. "Radši by jste se objetovali za vaší dceru, nebo naopak?" zeptal se Jerome. "Je to sice pitomá otázka, ale ovšem, že by jsme dali naše životy za dceřin." odpověděla pro změnu ta paní. "Tak fajn. Byla to vaše volba." namířil na ně Jerome zbraní a oba je zastřelil. "Mám pocit, že jsi sirotek." řekl Jerome plačící holčičce.

"Asi takhle nějak jsi zabil i mé rodiče, co?" zeptala jsem se Jeroma rozhořčeně. "Nevím, nepamatuju si to." řekl s klidem.

Po zbytek cesty jsem s ním neprohodila jediné slovo. Byla jsem naštvaná.. chudák holčička.. Každýho něco naplňuje, ale zrovna já musím být s psychopatem. Proč? To musím mít až takovou smůlu?

"Já se nudim." začal mlátit hlavou o zeď. Neodpovídala jsem, jen jsem upřeně zírala do pro mě momentálně zajímavého polštáře. "Haló." zamával mi rukou před obličejem. "Co je?" zamračila jsem se na něj. "Nemusíš být hned taková." usmál se. "Promiň, ale před chvílí jsem viděla malou holčičku, která přišla o rodiče stejně jako já!" zařvala jsem na něj. "Ehh. Já taky nemám rodiče a nějak mi to nevadí." poznamenal Jerome. "Jsi nemožnej." zvedla jsem se z křesla a zamířila do kuchyně.

"Víš, že by jsi neměla být drzá." přišel za mnou do kuchyně. "Nech mě bejt." šeptla jsem. "Už ti nějak dochází energie zlatíčko." "To bude tebou." zaculila jsem se. "Hele.." zastavil mě v odchodu. "Nech mě.." snažila jsem se ho odstrčit. Bylo velmi nečekané, že mi to nešlo.

S pobaveným úsměvem si mě prohlížel, což mě docela dost znepokojovalo. "Až tě napadne, co bych mohl dělat, tak tě nechám jít." řekl se stálým úsměvem. "Nejsi ty nějak hyperaktivní?" "No dovol." uraženě se na mě podíval. "To byla otázka.." řekla jsem znuděně. "Budeme se dívat na televizi!" zajásala jsem. "To je nuda.." odfrkl si Jerome. "A ještě ke všemu jsi vybíravý.." zakroutila jsem hlavou. "A neměl bych snad být?" usmál se. "Nesluší ti to." odpověděla jsem. "Odkdy tebe zajímá, co mi sluší a co ne." řekl naštvaným hlasem. "Vždycky mě to tak nějak zajímalo." podívala jsem se na něj. "Akorát si s tím zatěžuješ hlavu, já tě zajímat nemusím." uchechtl se. "Jo? A já tebe snad zajímam?"

"Kdyby jsi mě nezajímala, tak už jsi mrtvá."

"To je zajímavé.. Nezabil jsi mě ani po tom všem, co se stalo." šeptla jsem. "A v tom bude ta chyba." povzdychl si.

Vykroutila jsem se mu ze sevření a rychle došla do obýváku. Z jednoho z šuplíků jsem vytáhla zbraň, nabila ji a přiložila si ji ke spánkům. "Tak já ti zkrátím trápení." podívala jsem se mu do očí a chystala se zmáčknout spoušť..