Pomsta • [Harley Quinn]

17. Kapitola

Políbila jsem ho. Jerome mi polibek opětoval a přitiskl mě ke zdi. Ruce jsem mu omotala okolo ramen a začala mu ničit jeho účes... tak nádherný, věčně upravený účes. Naše polibky byly tak jemné a zároveň tak dravé. Připadala jsem si, jako bych byla v sedmém nebi.

Jerome se ode mě najednou odtrhl a zamračil se. "Co to dělám?" podíval se zmateně. Taky jsem si to uvědomila, ale bylo to tak úžasné. "Ne! Tohle se stát nikdy nemělo!" téměř zařval. "Ale stalo se." řekla jsem téměř neslyšitelně. "Běž si lehnout. Já si jdu ještě něco zařídit." vyháněl mě. "Dobrou." řekla jsem sklesle. Přišla jsem do ložnice a lehla si do postele. Příkryla jsem se peřinou a zírala do stropu. Jsem tak pitomá! Jedna slza mi stekla po tvářích a potom už se to zkrátka nedalo udržet. Brečela jsem jako by jste dítěti vzali hračku. Ani nevím proč. No jo.. Proč? Proč tu brečím? Pro toho blbýho zrzka!? Z mého vzlykání se stávala zuřivost, ale radši jsem se snažila rychle usnout než něco rozmlátím.

***

Probudila jsem se kvůli zvukům ozývajícím se z obýváku. Promnula jsem si oči a šla se podívat co se děje. Vyšla jsem z ložnice a viděla Jeroma který se dívá na televizi. V obličeji měl ten jeho šílený úšklebek a já se strachovala, co přes noc udělal.

"Dobrý ráno." pozdravil mě. "Dobrý." řekla jsem téměř neslyšně. Jeho pohled zase nasměřoval na televizi. Zamračila jsem se a vypla mu to. "Hej, co děláš?" řekl podrážděně. Neodpovídala jsem a pyšně odešla do kuchyně. Uslyšela jsem kroky za mnou takže to byl očividně Jerome.

"Co chceš?" založila jsem si ruce na prsou a otočila se čelem k němu. "Co chci je to aby jsi si nevyskakovala." odpověděl. "Takže já si vyskakuju? To ty jsi mě unesl!" zamračila jsem se. "Fajn, tak jestli chceš tak odejdi!" zařval. "Kam?" šeptla jsem. Jeho pohled byl na moment, na tak nepatrný moment soucitný. "Tak vidíš. Nevyskakuj si." odsekl. "A jak si jako vyskakuju? Huh?" nenechala jsem se odbít. "Snad vším. Jsi drzá, kradeš mi věci z ruky.." řekl. Protočila jsem očima a šla jsem k ledničce.

Sedla jsem si k televizi a vzala ovladač ze stolu. Zapla jsem televizi a koukala na nějaký nesmyslný zprávy. "Tohle je další velmi morbidní vražda, která se stala v ulicích Gothamu." řekla reportérka. V tu chvíli můj zájem stoupl a já se začala zaujatě dívat na televizi. Byl tam autobus v plamenech. Jerome.. bylo první co mě napadlo. Jerome si zrovna přisedl vedle mě a když si všiml reportáže, tak se uculil.

"To Jsi udělal ty?" zamračila jsem se. S úsměvem přikývl. "Jsi snad úplně blbej!?" zařvala jsem na něj. "Mohla jsi to očekávat." řekl s klidem. "Očekávat jo, ale ne, že to bude ulici od nás." vyšilovala jsem dál. Jeho pohled byl pobavený. Huh? Co si o sobě jako myslí? "Hele Jerome! Na tohle si nezvykej." ukázala jsem na něj. "Odpustíš mi, když ti řeknu, že jsem to nepodpálil sám?" zazubil se. "Děláš si ze mě srandu?" zařvala jsem a fakt, že dost. "Ne.. Mluvím naprosto vážně." zatvářil se vážně.

"Crrr crrr" ozval se zvuk Jeromovo telefonu. "Haló?" řekl znuděně. Pohrával si s prsty na rukou a čekal až ta dotyčná osoba domluví. "No a? Oswalde nemam na tebe náladu." odsekl a típnul hovor. "Ty jsi teda milý." ironicky jsem se usmála. Zvedla jsem se z gauče a mířila se do kuchyně napít. Jerome se pohotově zvedl a přimáčkl mě ke zdi. Rukou se opíral o zeď a s šíleným úšklebkem mi zíral do očí. "Ehh.." bylo to jediné co ze mě vyšlo. Ne, že bych se ho bála, ale nechci být v jeho přítomnosti. Nevím proč, ale nechci.

"Půjdeme se projít." zasmál se. "No pokud nebudeš podpalovat autobusy, zabíjet lidi a vykrádat banky, tak jo." usmála jsem se. "No dovol! Banky nevykrádam, nejsem trapný!" zamračil se. "Och, tak promiň." řekla jsem ironicky. Na tváři se mu znovu objevil úsměv a znovu se ode mě vzdálil. "Tak se připrav pojedeme do nějakýho obchodu." řekl s úsměvem na tváři.