Pomsta • [Harley Quinn]

32. Kapitola

Stál tam Jerome a svázaná Bella. "Jak..." bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala vydat. "A mám tu i publikum." zajásal. To místo jsem poznala, byl to sál ve kterém se obvykle hraje divadlo nebo jiná představení. Tuším, že se to nazývá dům kultury. "Jerome.." šeptla jsem. "Copak je Harley?" Kamera opět zabrala Jeroma. "Nech ji být. Prosím." vzlykla jsem. "Odkdy prosíš Harley? Dám ti šanci, buď ty nebo ona. Máš na to deset minut." zasmál se a típl hovor. Byla jsem rozhodnutá, že v tom Bellu nehodlám nechat, ale zároveň jsem až moc velký sobec na to, abych se nechala zabít. Moje tvrdohlavost ale vždy vítězí, což znamená, že jsem se tam rozhodla vydat.

Ani ne za pět minut jsem se objevila před tou budovou do které se mi vůbec nechtělo. Otevřela jsem dveře a nedobrovolně vešla dovnitř.

Stála jsen za rudou oponou a zírala na Jeroma. "Harley, kdepak jsi?" řekl do mikrofonu. V sále byli ustrašení lidé a číšníci, kteří na ně mířili zbraněmi. "Harley!" řekl vztekle. Nádech. Výdech. "Fajn, čas vypršel." Teď už z jeho hlasu prahlo jen čisté šílenství.

"Stop!" sebrala jsem poslední zbytek odvahy a vydala se do sálu. "Jak roztomilé! Ty bráníš svou kamarádku." zatleskal. "Nech ji napokoji!" zařvala jsem. Baseballku jsem pevně stiskla v ruce a zírala na něj naštvaným výrazem. "To si myslíš, že mě s tou pálkou zastrašíš? Nebuď vtipná lásko moje." sešel z pódia a zamířil ke mně. "Teď jsem tu já, tak ji pusť." šeptla jsem. "To jsi se neponaučila?" přešel ke mně.

"Mně se nedá věřit." zašeptal mi do ucha. "Jerome prosím." podívala jsem se na něj prosebně. "Už jsem ti přeci říkal, že prosby ti nepomohou." zamáchal mi rukou před obličejem. "Zkusit to můžu." usmála jsem se. "Ale stejně ti to nepomůže." vzal do ruky nůž, který měl na opasku. "Teď dělej to, co ti řeknu." namířil na mě nůž a s úšklebkem na mě zíral. Bylo to proti mé vůli, ale teď už si prostě nějak nepomůžu. "Tu pálku." nastavil ruku na náznak, abych mu ji podala. Udělala jsem jak řekl. Jerome se následně začal šíleně smát. "Ty husičko." namířil na mě ukazováčkem. Nechápavě jsem na něj zírala a marně schovávala strach. Nůž si schoval za opasek a místo něj vytáhl zbraň. "BANG!" ozvala se rána z pistole. Mrtvé tělo nějaké ženy padlo na zem. Jerome začal různě střílet na lidi s šíleným smíchem.

Když se střelbou přestal, tak se na mě podíval s vážným vírazem. "Tohle všechno kvůli tobě!" zařval. Zbraň namířil na mě a znovu se usmál. Nechápu ho...

"Tady policie, odhoďte zbraň!" zařval jakýsi týpek. Jerome si mezitím stoupl za mě a přiložil mi zbraň ke spánkům. "Jste tak moc vtipní!" smál se Jerome. "Odhoďte zbraň Jerome Valesko." namířil na něj zbraň detektiv. Byl to ten.. jak se jen jmenoval.. "Detektiv Gordon! Jak nečekané." smál se Jerome. Byla jsem vystrašená, ale zároveň jsem chtěla aby se prolila krev. Jerome se mnou začal couvat na pódium. "Odhoďte tu..." v další výzvě k odhození zbraně tomu detektivovi zabránili číšníci, kteří začali střílet na policajty.

Jerome využil situace a odtáhl mě za oponu. "Teď ti nastává peklo holčičko." zašeptal mi Jerome do ucha a táhl mě pryč z budovy..