Pomsta • [Harley Quinn]

24. Kapitola

Obličejem se ke mně přiblížil nebezpečně blízko. Lekla jsem se, ale než jsem sebou stihla škubnout mě Jerome chytl za tváře a políbil mě. Byla jsem zaskočená, ale i tak to bylo neodolatelné. Odtrhla jsem se od něj a podívla se na něj se slzami na krajíčku. "Co když mě zase vodíš za nos?" stále jsem se mu dívala do těch jeho krásných očí. "Harley..." nevěděl co má říct. "Aspoň mě to nech ti to vysvětlit." podíval se do země. "Víš jak mě to ničí? Celou dobu jsi věděl, že za smrt mých rodičů jsi z části zodpovědný i ty. Já..." zasekla jsem se. "A co by jsi udělala kdybych ti to řekl už ze začátku?" podíval se mi znovu do očí. Tentokrát jsem zrak odvrátila já."Asi to, co mám v plánu udělat teď." šeptla jsem. "Tak vidíš. Pojď do kuchyně. Dej mi příležitost ti to vysvětlit." řekl sklesle. V tuhle chvíli jsem ho naprosto vůbec nepoznávala. Kde je ta jeho šílenost? "Vzbuď se a jdi si můj odchod vynahradit zabíjením." zamávala jsem mu rukou před očima. "Ne! Ty prostě nemůžeš odejít!" zařval. "Ne? A proč? Huh?" I přes to, že z jeho zuřivosti šel strach jsem se ho v tomto momentu nebála. Ovládala mě má vlastní hrdost u které byl strach vždy zakázaný. "Protože prostě ne! Jsem majetnický parchant a ty jsi moje!" praštil do zdi. Naprosto mě to zaskočilo. A ty jsi moje... Tahle věta mi zněla hlavou celou dobu. Zírala jsem na něj jak na magora. "Podívej se na to, co se mnou děláš." řekl a jak smyslů zbavený začal máchat rukama okolo sebe. "Co s tebou dělám?" šeptla jsem. Se zaujetím jsem ho sledovala a čekala na odpověď. "J-já vlastně nevím." povzdychl si. "Tak já ti dám ještě šanci." usmála jsem se na něj. Nechápu se. V jednu chvíli zuřím kvůli němu a potom kvůli němu zase naopak nevím kdy se přestat smát..

"Co si dáš?" zeptal se mile. "Čaj.. uh, ovocný." usmála jsem se. "Jsi velmi zvláštní." poznamenal. "Proč?" zeptala jsem se zaskočeně. "Normálně bych kohokoliv jiného nechal odejít a po pár dnech bych ho zabil, ale ty
..... ne dobře, nějak moc mi to mluví." zatřásl hlavou. "Je to roztomilé." zasmála jsem se. "Co jako?" podíval se na mě. "Neumíš se vyjádřit." řekla jsem. Jerome si odfrkl a šálek čaje mi položil na stůl.

"Tak a vysvětluj." zvážnila jsem. "Takže, to bylo ještě ve chvíli, kdy jsem se bavil s Theem. Zkrátka potřeboval odstranit tvé rodiče z důvodů, které nám neprozradil. Bylo jasné, že to všichni maniaci odsouhlasí.." řekl a přemýšlel jak pokračovat. "Stejně neseš vinu i ty." zamračila jsem se. "Ne. Já..." došly mu slova. "Hele, tohle mi zkrátka jen tak nevysvětlíš, chápeš?" zvýšila jsem hlas. "Já bych ani nevěděl, že existujou kdyby o nich Theo nemluvil.." bránil se. "Och a to tě omlouvá?" "Ne.. Teda.. Jo.." hádal se sám se sebou. "Musím si to promyslet Jerome." šeptla jsem. "Dobře." usmál se. "Jsi jiný..." podívala jsem se mu do očí. "To je blbost." odfrkl si. Zasmála jsem se.

"Tak, já půjdu." prolomila jsem ticho. "Ne, půjdu já.. Musím si něco zařídit." řekl Jerome a rychle se zvednul ze židle. "Tak fajn." vzdala jsem to. On je hrozně tvrdohlavý... Jerome odešel z místnosti a já začala přemýšlet o tom všem. Pravda je taková, že ani nevím proč, ale odpustila jsem mu.. Nemůžu mu dát na jevo, že jsem mu odpustila tak rychle. Jeho chování mě naprosto zarazilo, protože ta šílenost na něm nešla vůbec poznat. Tohle bylo prostě divný..