Pomsta • [Harley Quinn]

22. Kapitola

"Tak vstáváme." šťouchal do mě Jerome. "Jdi do háje!" zabručela jsem. "Nebuď drzá." řekl varovně. Odfrkla jsem si a převalila se na druhý bok. "Jak myslíš!" šeptl a odešel. Vítězoslavně jsem se usmála a pokusila jsem se znovu usnout.

"Bang!" ozvala se rána z pistole. Hlasitá hudba začala hrát a Jerome něco vyřvával. Naštvaně jsem si sedla a probodávala Jeroma pohledem. Nevinně se usmál a začal dělat pohyby, které měli naznačovat tanec. Musela jsem se nad tím pousmát.

Po Jeromovo tanečku jsem se rozhodla vstát a dát si něco k jídlu. Vzala jsem si obyčejný rohlík a hladově se do něj pustila. "Nedala by jsi si něco jiného?" zeptal se Jerome pobaveně. "Ne." odfrkla jsem si. Jerome nad tím zakroutil hlavou a nalil mi čaj. "Děkuju." usmála jsem se na něj. "Ty jsi žrout.." neodpustil si poznámku. "Aspoň umím líp tancovat." zamračila jsem se. "Pche, to nebyl můj maximální výkon." vymlouval se. "Tak dáme duel!" zajásala jsem a vzala svůj telefon ze stolu.

"A jde se na to!" zapla jsem písničku. Začala jsem různě tančit mezitím, co Jerome na mě pobaveně zíral. "Na tohle se tancovat nedá." vymlouval se dál. Přestala jsem tančit a začala se smát. "Neumíš tancovat!" popichovala jsem ho. "Co? Umim!" odsekl. "Ehhh, měli by jsme jít za Oswaldem." dodal rychle. "Neumíš." šeptla jsem. Jerome mě probodl pohledem a odešel z místnosti.

"Jdeme, jdeme, jdeme.." řekla jsem natěšeně. "Jo, vždyť už jdu." povzdychl si. Vyběhla jsem na chodbu a čekala než se Jerome obuje. "Ježiši dělej!" hnala jsem ho. Jerome se na mě naštvaně podíval a zamkl dveře od bytu. "Spokojená?" zeptal se. "Ne." usmála jsem se. "A co potřebuješ ke spokojenosti?" oplatil mi úsměv. Tebe... proběhlo mi hlavou. "Pomsta." "Och, to jsem mohl čekat.." odfrkl si.

***

Vstoupili jsme do kavárny, kde jsme měli údajně sraz s Oswaldem. "Dáte si?" zeptal se číšník. "Kafe." odpověděla jsem. "Čaj." řekl Jerome. "Kdy má přijít?" zeptala jsem se znuděně Jeroma. "Nevím, už by tu měl být." pokrčil ramena.

"Támhle!" zajásal Jerome. Podívala jsem se směrem k vchodovým dveřím a skutečně tam stál. Přistoupil k nám. "Omlouvám se za menší zpoždění." omluvil se. "Desetiminutové." opravil ho Jerome. Uchechtla jsem se a podívala se na Oswalda. Posadil se a usmíval se na nás. "Tak rovnou k věci." chtěla jsem zavést téma. "Moc na to spěcháš." začal se Oswald smát.

Usrkla jsem si kávy a znuděně se podívala na Jeroma. "Tak a co budeme dělat?" zamračila jsem se. "Mohli by jsme někoho zabít, ale očividně nebudete pro." povzdychl si Jerome. Já bych teď nejraději zabila toho Oswalda. "Uch, já bych byl pro." usmál se Oswald. "Já taky, ale problém je, že nevím koho. Oswalde, nechtěl by jsi mi říct kdo zabil moje rodiče?" nevinně jsem se usmála. Oswald se na mě podíval a dělal jakoby nic neslyšel. Naštvaně jsem ho probodla pohledem.

"Ňaňaňa..." začal Jerome dělat nějaký divný zvuky. "Hrabe ti?" zasmála jsem se na něj. Jerome si nějak hrál se svýmy rty a u toho dělal jakésy zvuky. "Ne, ale moc se směju a bolí mě z toho pusa." bránil se. Musela jsem se nad tím zasmát. Je to debil..

"Takže a teď nastal ten čas, kdy bych ti mohl říct, kdo zabil tvoje rodiče." podíval se na mě Oswald. "A nemohl jsi mi to říct před tím?" zamračila jsem se. "Ne, čekal jsem až zmizí tvoje nedočkavost." odpověděl. Byla jsem naštvaná, ale nedočkavá zároveň. "Tak spusť." procedila jsem skrz zuby. "Takže, vrah tvých rodičů je..." odmlčel se aby udělal chvíli napětí...