Pomsta • [Harley Quinn]

27. Kapitola

*(druhý den)*

Probudila jsem se a ucítila příjemnou vůni. Rozhodla jsem se to jít prozkoumat. Zvedla jsem se z postele a vydala se do kuchyně, odkud vůně šla. "Dobré ráno." pozdravil mě Jerome. "Ahoj." usmála jsem se na něj. "Copak to děláš?" promnula jsem si oči. "Palačinky." odpověděl a věnoval se pánvičce.

"Voní to báječně." mlsně jsem se podívala na to, jak Jerome připravuje jídlo. Vítězně se usmál a dal mi porci na stůl. "Psychopat a dělá palačinky?" neodpustila jsem si poznámku. "Zítra děláš snídani ty." mrkl na mě. No to jsem si pomohla...

Hladově jsem zírala na talíř, protože jsem si svojí porci už snědla. "Já chci přidat." zasmutněla jsem. "Měl bych být profesionální kuchař." řekl sebevědomě. "Jak myslíš." začala jsem se smát. "Takže mi chceš teď tady namlouvat, že ti to nechutnalo."

"Chutnalo, ale máš až moc vysoké sebevědomí."

"Až moc?" zamračil se.

"A ne?"

"Možná malinko."

"Malinko víc." mrkla jsem na něj a vzala talíře ze stolu. Rychle jsem se zvedla ze židle a dala nádobí do dřezu. Ucítila jsem Jeromovo ruce na mých bocích. "A copak budeme dělat?" šeptl mi do ucha. Bylo to tak neskutečně příjemné. "Co by jsi chtěl?" otočila jsem se čelem k němu a rukama se zachytla o linku. Vypadalo to jako z nějakých romantických filmů. Harley vstávej! zařvala jsem sama na sebe. Zatřásla jsem hlavou a odešla jako by se nic nestalo.

"Ale když už, tak by neuškodilo, kdyby jsme si pohráli... s někým." přišel zamnou do obýváku. "To zní lákavě, ale nikam se mi nechce." "Takže tu budeme sedět jen tak až do večera." sedl si na gauč. Vzpoměla jsem si na tu večeři, kterou máme v plánu. "Asi jo." opřela jsem znuděně svojí hlavu o jeho rameno.

"Ale já se nudim." zakňučel Jerome. "Já taky, ale nikam se mi nechce." povzdychla jsem si. "Budeme muset něco vymyslet." zamyslel se. Zaujatě jsem na něj koukala a čekala než na něco příde.

"Já fakt netuším!" začal se vztekat. Pobaveně jsem na něj zírala. "Jsi hrozně dětinský." zasmála jsem se. "Nejsem." šťouchl do mě. "Ale jo jsi." stála jsem si za svým.

"Nene!"

"Ale jo, jen si to přiznej."

"To určitě." odfrkl si. "A tvrdohlavý." začala jsem se ještě víc smát. "Jsi hrozná." odfrkl si. "Ty jsi horší." řekla jsem během smíchu. "No dovol." odfrkl si. Měl hrozně vtipný výraz. V jeho obličeji byl takový ten tipický pokus o zadržení smíchu a přes to snaha o vážný výraz.

"Fajn, půjdeme se projít." pronesl po chvilce. "Ne." vyplázla jsem na něj jazyk. "Teď tu nemam rybník abych tě do něj hodil a z okna tě vyhazovat nechci." podíval se na mě pobaveně. "Ty jsi ale vtipný." zamračila jsem se na něj. "Kašlem na to. Nepůjdeme na večeři, ale na oběd." rozhodl Jerome. "Jak myslíš." pokrčila jsem ramena.

"Uch, je jedenáct." podíval se na hodiny. "Máš postřeh." lehla jsem si. Jerome začal předstírat, že hraje na klavír, akorát místo klavíru měl moje břicho. "Nech toho!' okřikla jsem ho. Začala jsem sebou mlátit, ale Jerome si mě přidržel takže to bylo naprosto beze smyslu. "Jeromeee!" ječela jsem. Místo lochtání mi začal pobaveně přejíždět prstem přes břicho. "Tak se začneme pomalu připravovat." řekl rozhodnutě. "Ty už máš hlad?" vykulila jsem na něj oči. "Ty ne? Kručí ti v břiše, takže to nezakecáš!" usmál se. "Fajn, tak mě zvedni z gauče." poručila jsem. Jerome se zvedl a jedním prudkýn tahem za mou ruku mě postavil na zem. "Tak a teď se jdeme připravit na obídek." zajásal.