Vládkyně-II.Díl-Andělský dům✔️

Prolog

Jak moc bolí dotek samotného anděla smrti? Nebolí, je to jako kdyby vás pohltilo příjemné teplo a klid. Smrt nebolí, bolí žít. Žít s vědomím, že ten komu jste věřily je pryč, pryč a už se nikdy nevrátí.
Po tom co mě Azrael skryl do své náruče mě pohltilo temné světlo, ale bylo jiné. Jiné než to co vyslala ta démonka. Tohle světlo mě vítalo, přijímalo a já ochotně šla kam mě vedlo.
Všechno okolo bylo tmavé a rozmazané a já dokázala vnímat jen to, že se mě právě dotkl. Dotkla se mě samotná smrt a já se nebála, proč taky.
Nevnímala jsem co se děje okolo, bylo mi jedno jak to celé dopadne. Já byla klidná a spokojená. Byla jsem přesně tam kde jsem měla být. Mohla jsem jen zavřít oči a jít tam kam mě to světlo vedlo.

Nic už mě netrápilo, proč taky...dotkla se mě smrt...anděl smrti mě sevřel ve své náruči a já se usmívala i když ostatní kolem křičely. Křičeli mé jméno a taky jeho.
Všechno bylo tak zmatené a chaotické, proč to vlastně udělal? Proč mě skryl do své náruče a tak mě zachránil?

Vzpomínky se začali vracet, ten křik...bože zastavte ten křik někdo...trhá mě to zevnitř, nevím co mám dělat. Někdo okolo šíleně trpí a já nemůžu nic, jsem uvězněná, uvězněná v náruči smrti.
Znovu se to ozvalo...ten srdcervoucí křik a mě se stáhlo srdce. To je šílené, proč mu někdo nepomůže? Proč nikdo kromě mě nevnímá tu bolest? Chtěla bych se schoulit do klubíčka nebo křičet společně s ním, ale nemůžu.
,,Gabriely, ona žije, slyším jak jí bije srdce!" ozval se někde daleko ode mě ženský hlas a já ho nedokázala k nikomu zařadit. Bože zastavte ten křik někdo...proč nikdo nic neudělá?
,,Je to neuvěřitelné, ale opravdu to přežila." řekl hluboký hlas těsně u mě a já v něm poznala Gabriela. Proč nedokážu otevřít oči? Kde to jsem?
,,Gabriely, musíme pomoct Azraelovi..." vydechl ten ženský hlas když se křik znovu ozval, chtěla jsem si zacpat uši ale nemohla jsem.
,,Nemůžeme mu pomoct, nikdo z nás se ho nemůže dotknout." konstatoval anděl nade mnou a já ucítila ruku na svém čele.
,,Horečka už ustoupila, ale je velmi slabá."

Znovu ten křik, bože zastavte to někdo...proč ho nechají tolik trpět? Kdo tolik křičí...trhá mi to srdce a duši na kousky... proč mu nikdo nepomůže?!
,,Gabriely...šíleně trpí...musí být přeci něco co můžeme udělat..." uslyšela jsem další mužský hlas na druhé straně.
,,Nejde to Michaely! Dokonce i mě by zabil kdybych se ho jen dotkl...musí si s tím poradit sám..."
,,Ale on zemře!" uslyšela jsem jiný ženský hlas. To jsou všichni tady? Kdo je ten co tolik trpí?
,,Eloe, on je smrt...nemůže zemřít." řekl zase ten po mém boku a pak mi to všechno začalo dávat smysl.

Já žiju...to temné světlo nezasáhlo mě, zasáhlo Azraela!
Znovu mé myšlenky přerušil vzdálený ale i tak hlasitý křik a já si konečně uvědomila komu patří.
,,Azraeli!" vykřikla jsem a prudce se posadila.