Vládkyně-II.Díl-Andělský dům✔️

10.Kapitola

,,Tak už začni Ami, ne všichni v téhle místnosti jsou nesmrtelní." řekl Michael za mnou směrem k Ami a mě se po těch slovech stáhlo srdce do malé rozinky. Nejsem nesmrtelná, nebudu s ním moci být...nemá to smysl...
,,Ariel..." uslyšela jsem za sebou a otočila jsem hlavu, mimo to mi po tváři sklouzla jedna slzy kterou teď Michael palcem setřel.
,,Promiň někdy bych měl fakt držet hubu." zamumlal anděl za mnou a já se jen usmála.
,,To je dobrý, zvyknu si." zašeptala jsem a otočila hlavu zpět k Azraelovi. Michael kolem mých ramen omotal svoje ruce a tím mě sevřel pevně ve své náruči.
,,Už budu ticho." zamumlal mi ještě do vlasů a já se znovu usmála. On mi je nejblíž, tolik mi pomáhá. Nevím co bych bez něj dělala.
,,Jsem ráda když mluvíš, máš tak zvláštně uklidňující hlas."
,,To neříkej nahlas nebo se Ami urazí." zašeptal mi a já se znovu usmála.
,,Fajn tak můžeme?" zopakovala Ami svou otázku a myslím že všichni přikývly, protože se pak zhluboka nadechla a začala vyprávět.

,,Kdysi dávno žily dva bratři.

Jeden z nich měl dar uzdravovat lidi a dávat jim život, zatímco druhý jen bral. Bral jim to co jim jeho bratr dával.

Lidé jim říkaly různě, ale nejvíc se používaly jména Vita a Mors.

Život a Smrt.

Ten hodný z bratrů který lidem dával život se snažil svého zlého bratra po několik staletí přemluvit k tomu aby přešel na jeho stranu, aby nebyl ten zlý, ale Smrt se mu jen smál. Měl rád tu moc, miloval jí, až do doby kdy potkal dívku kterou měl přikázáno zabít.

Chtěl to udělat, vždyť to bylo smyslem jeho existence, ale dívčiny modré oči a platinové vlasy ho nutily cítit, cítit vinu nad tím co dělá. A tak i když nerad dotkl se jí.

A ona přežila.

Přežila dotek samotné smrti a to ho natolik zmátlo, že to zkoušel pořád dokola, dotýkal se jí, dokonce jí sevřel v náruči, ale nic nepomáhalo. Ona pořád žila.

Natolik ho to vyvedlo z míry, že jí políbil.

A ona znovu přežila.

A tak se smrt zamiloval, zamiloval se do té dívky které se může dotýkat aniž by jí ublížil. Byla člověk, ale to mu nevadilo, chtěl být s ní, ale jí se nelíbil život v temnotě, proto...kvůli ní z ní vystoupil a po dlouhých letech se přidal na stranu svého bratra.

Ovšem jejich láska neměla dlouhé trvání.

Jednou dívku navštívil démon a ten jí učaroval natolik, že zahodila svou lásku ke smrti a zamilovala se namísto toho do démona.

Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby si uvědomila jednu zásadní věc.

Když kouzlo lásky pomine, už nedokáže smrt zastavit.

Láska je silnější než smrt, když se oba milují.

Bohužel pro dívku, jí smrt svým dalším dotekem zabil.

Neopětovaná láska není láska.

Smrt nechápal co se stalo, vždyť on jí milovat, miloval jí tak moc, že po její smrti trpěl, trpěl tak hrozně, že se zařekl, že se už nikdy nikoho nedotkne a už nikdy nechce milovat.

Jeho bratr mu pomohl dostat se z nejhoršího, ale on dál propadával temnotě. Na světle ho už nic nedrželo, proto život stvořil další z andělů, aby pomohly smrti vyrovnat se se ztrátou své milované. Povedlo se a on zůstal ve světle, nikdy na ní však nezapomněl a díky zlomenému srdci se mu po hrudi táhnou dlouhé jizvy které si sám udělal když chtěl zemřít.

Bohužel, smrt zemřít nemůže."

Když Ami dopověděla ten příběh po tváři se mi kutálely tak obrovské slzy, že jsem sotva viděla na postavu anděla ležícího na posteli. I přes své slzy jsem ale mohla vidět ty jizvy co se mu táhly po hrudi. To o něm Ami mluvila, on je smrt a Gabriel život. Dívka s modrýma očima a platinovými vlasy...přežila jeho dotek díky lásce. Láska je silnější než smrt.

,,Ariel?" ozval se hlas za mnou a já prudce naskočila, úplně jsem zapomněla kde jsem.
,,Hm?" zamumlala jsem neschopna slova díky knedlíku který se mi usadil v krku.
,,Jsi v pořádku?" zašeptal mi do ucha a odhrnul mi vlasy z krku aby na mě lépe viděl. Zmohla jsem se jen na to abych pokývala hlavou ale to ho nepřesvědčilo, protože si mě k sobě otočil a když viděl můj obličej schoval mě ve své náruči.
,,To je dobrý Ariel." konejšil mě a já se rozbrečela ještě víc. Proč vlastně? Sama nevím, možná kvůli tomu jak moc jsem byla té dívce podobná, co když...co když mu na mě záleží jen kvůli tomu, že mu jí připomínám? Nikdy se ho nebudu moct dotknout.
,,Ariel, nemysli na takové hlouposti a podívej se na mě." zamumlal mi Michal do vlasů a já se na něj podívala. To i on mi dokáže číst myšlenky?
,,Tak trochu." usmál se ale pak zase zvážněl.
,,Vzpomeň si na to, že si jeho dotek přežila, dvakrát." zašeptal a políbil mě na čelo.
V tu chvíli mi to došlo, já to přežila, přežila jsem dotek smrti...to znamená...
,,To není jisté Ariel a já to odmítám zkoušet." řekl Gabriel přísným hlasem a já se na něj podívala. Tvářil se hodně přísně, ale jakmile uviděl můj obličej jeho výraz se změnil.
,,Ariel, nedívej se na mě tak. Řekl jsem, že nechci riskovat, ne že to nikdy nedovolím. Nechci to riskovat proto v jakém je stavu. Až bude při vědomí a bude s tím moci souhlasit, klidně, ale teď ne."
,,Dobře." zamumlala jsem a obrátila jsem se zpět k Michaelovi.
,,Díky."
,,Za co zase?" usmál se.
,,Pořád za to samé, a tobě Ami díky, že jsi mi to řekla." usmála jsem se na Ami sedící v křesle a otřela jsem si zbytek slz z tváře. Daly mi novou naději, novou naději na to že všechno bude v pořádku. Snad. Doufám.