Vládkyně-II.Díl-Andělský dům✔️

7.Kapitola

Dobře, to že jsem tvrdila, že nejsem připravená bylo slabé slovo, protože jen co se otevřely dveře jsem měla opravdu na mále abych se doopravdy nesložila.
Přede mnou na posteli ležel opravdový padlý anděl, a já nemohla zadržet slzy co se mi rozkutálely po tváři. Jestli mi Michael tvrdil, že to není hezký pohled. To co jsem viděla to zdaleka nevystihovalo.
,,Azraeli..." vydechla jsem a polykala ty potoky slz co mi zmáčely obličej. Celé jeho tělo bylo v křeči jak se snažil vydržet tu bolest. Ruce si tiskl k nahé hrudi a všechny svaly se mu napínaly. Nevím kdy a nevím jak, ale měl na sobě jen černé kalhoty. Nechtěla jsem se ptát, nepochybně to byla zase Gabrielova práce. To co ale můj pohled upoutalo hned po jeho bolestí zkřiveném obličeji byly jeho křídla. Viděla jsem je, opravdu jsem je viděla, ale v tu chvíli bych si přála je nevidět.
Jestli mi Michael předtím říkal, že jsou z části opeřená a z části jako netopýří, teď se tomu dalo jen těžko uvěřit.
Udělala jsem krok jeho směrem, ale ruka na mém rameni mě zastavila.
,,Nedotýkej se ho. Nezapomeň." promluvil ke mě něžný hlas Michaela a já jen kývla. Ničeho jiného jsem nebyla schopná. Mohla jsem se jen dívat, dívat a trpět s ním. Pustil mé rameno, já obešla postel na které ležel a zastavila jsem se za jeho zády. Už jen pohled na to jak vypadaly mě bolelo za něj. Jeho křídla za ním jen ležela, jako závoj. Jako černý závoj bez života. Kdybych nevěděla že je se nimi schopný hýbat nevěřila bych. Možná bych i u věřila tomu, že je to jen kus nějaké látky, ale ne že to jsou křídla opravdového, skutečného anděla.

Jestli na sobě někdy měly peří, teď tomu tak už nebylo. Sem tam sice byly stopy po perutích, ale jednotlivá pera byla spálená a seškvařená k sobě. Musela jsem ruce zatnout v pěst abych odolala tomu, dotknout se jich. I teď mi bylo jasné, že jsou mnohem větší než ty Gabrielovi.
,,Říkal jsem ze to není hezký pohled." promluvil znovu Michael a já se na něj podívala. Ve tváři měl bolestný výraz stejně jako Gabriel. Možná jsem chtěla něco říct, možná jsem ho chtěla ujistit v tom, že výraz není to hezký pohled to ani zdaleka nevystihuje, ale jen co jsem otevřela rty se anděl na posteli schoulil do klubíčka a ze rtů se mu vydral další výkřik.
Nemohla jsem se dívat na to jak trpí, rychlým krokem jsem přešla znovu přímo před něj a klekla si u jeho hlavy. Slyšela jsem jak se andělé u dveří pohnuly, ale nechaly mě být, nezasáhly.
,,Azraeli, jsem tady." zašeptala jsem a jeho tělo se nepatrně uvolnilo.
,,Nejsem si jistý jestli tě slyší. Je sice při vědomí, ale není tak docela s námi." uslyšela jsem Gabriela a otočila jsem na něj hlavu.
,,Jak zlé to je?" vydechla jsem a on si povzdechl.
,,Dost zlé na to abych pochyboval o jeho nesmrtelnosti."

To mi stačilo, nic víc jsem slyšet nepotřebovala a ani nechtěla. Znovu jsem se obrátila k Azraelovi a zadívala se mu do tváře. Víčka měl pevně semknutá k sobě a vlasy se mu lepily na čelo. Musel mít horečku, nebo byl tolik zpocený z toho jak bojoval s bolestí. Musela jsem ovládnout nutkání mu ty vlasy z tváře odstranit.
,,Tolik mě to mrzí." zašeptala jsem a sklopila hlavu, pohled na něj mě bolel. Tím víc, že jsem za jeho bolest mohla já.
,,Tak co, zkusíme to?" promluvil znovu Michael a objevil se vedle mě. Zvedla jsem k němu hlavu a on si klekl těsně u mě.
,,Dej mi ruku." řekl potichu a já mu jí podala. Veděla jsem proč to dělá, vím že věděl že bych se neovládla.
,,Věř mi." dodal ještě a nasměroval mou třesoucí se ruku nad Azraelovo rameno. Sám své prsty propletl s mými a jemně naše ruce přesouvat blíž a blíž k jeho tělu.

Zadržela jsem dech a snažila jsem se zklidnit třes v rukách. Michael to věděl, věděl jak moc mě pohled na něj bolí a objal mě kolem pasu. Pomohlo to a já se částečně uvolnila. Musím pomoct Azraelovi, musím mu pomoct. Nechci aby takhle trpěl. Čím víc se naše ruce blížily k jeho tělu tím víc jsem byla nervózní. Co když to nezabere? Co když to neuctí? Jak dlouho bude takhle trpět než to vzdá?
Ne na to nesmím myslet, musím mu věřit. On to nevzdá, vím to. Nesmí to vzdát.
Naše ruce už byly jen pár centimetrů od něj když Michael mou ruku pustil. Ustala jsem v pohybu a podívala se na něj.
,,Zvládneš to sama." řekl mým směrem a pohladil mě po tváři. Natolik mi věřil, že se dokonce zvedl ze svého místa a nechal mě u mého padlého anděla samotnou. Jen matně jsem si uvědomila, že se dveře otevřely, nevěnovala jsem tomu pozornost. Mou plnou pozornost měl Azrael a můj úkol.

Musí vědět, že jsem tady. Musí vědět, že jsem na živu. Musí mít pro co bojovat. Musí mít naději. Znovu jsem se mu zadívala do tváře, vypadal klidně, možná znovu usnul. Ne, jen co jsem tu myšlenku dokončila se jeho tělo znovu bolestivě stáhlo a já rukou pohnula blíž k němu, nechtěla jsem aby znovu křičel. Nechci aby už víc křičel.
,,Azraeli, jsem tady." promluvila jsem k němu a pohnula rukou ještě o něco blíž. Skoro jsem mohla cítit jak je tělo horké, tak blízko moje ruka byla. A i tak jsem si připadala neuvěřitelně daleko. Chtěla bych se ho dotknout, odstranit mu z tváře jeho vlasy a chtěla bych ho obejmout.
,,Nemysli na to Ariel. Nemysli na to jak moc se ho chceš dotknout." uslyšela jsem Gabriela a bylo mi hned jasné že navštívil mou hlavu. Ale zabralo to. Už jsem víc nemyslela na to jak moc se ho chci dotknout, jen jsem se snažila posunout svou ruku co nejblíž jemu. Aby věděl že jsem tady. Že jsem tady u něj, že mě nezabil.

Moje ruka byla od jeho ramene vzdálená asi pět centimetrů když se znovu schoulil do klubíčka, ale nekřičel, jen se mu ze rtů vydral bolestivý sten.
,,Zabírá to!" vykřikl ženský hlas a já se otočila. Stali tam všichni, byly tu všichni a všichni se ulevně usmívaly. I já se usmála. Bylo hezké vidět je tu, všichni se přišli podívat na to jak se pokouším zachránit jejich bratra. Zní to jako klišé jsem si toho vědoma, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Byla jsem šťastná, alespoň trochu.
,,Udělej to znovu." řekla mým směrem Eloa a já se znovu otočila k Azraelovi. Jeho tvář byla klidná, ani známka po jakémkoliv bolestném stažení. Dokonce jsem za jeho zády uviděla pohyb, pohnul křídly, těmi co ještě před chvílí vypadaly jako závoj bez života. Znovu jsem přesunula ruku nad jeho rameno a pomalu ji k němu přibližovala. Soustředila jsem se na to abych mu byla co nejblíž a zároveň se ho nedotkla a tak mi úplně uniklo to že otevřel oči.
,,Ariel..." vydechl chraplavým, unaveným hlasem a já se v jednu chvíli lekla, jenže když jsem se podívala do jeho očí a uviděla kolik něhy v nich měl, usmála jsem se.