Vládkyně-II.Díl-Andělský dům✔️

2.Kapitola

,,Michaely kde to jsme?" zeptala jsem se když mě znovu postavil na pevnou zem a já se podívala kolem sebe. Byly jsme někde vysoko v horách, a musím přiznat že to tu bylo nádherné. Slunce svítilo skrz stromy na mech a květiny kolem krásně voněli.
,,Chodím sem když potřebuju být sám."
,,Takže si mě vzal do tvého osobního ráje?" odpověděla jsem mu s úsměvem a on se usmál taky.
,,Tak něco. O tomhle místě vím jen já a..." nedokončil to a já zřejmě věděla proč.
,,Azrael viď?" dokončila jsem za něj a on přikývl.
,,Je mi z nich nejblíž Ariel, věř mi, vím jak se cítíš, ale nemůžeme mu nijak pomoct. Je na tom hodně špatně, ale on to zvládne."
,,Michaely, co se stalo po tom co jsem ztratila vědomí?" zeptala jsem se po chvíli, on si sedl na nejbližší kámen a sepnul ruce které si opřel o kolena.
,,Po tom co tě Azrael objal jsme mysleli, že tě zabil, upřímně, neviděl jsem nikdy nic horšího. Ale..."
,,Ale co?" naléhala jsem a on se tak zvláštně usmál.
,,Usmívala jsi se." dopověděl mi s úsměvem a já si sedla naproti němu do trávy. Takže, mě se dotkne smrt a já se usmívám? Asi bych si měla vážně zařídit nějaké vyšetření na psychiatrii.
,,No díky, že se mi směješ." odpověděla jsem mu a on se zatvářil vážně.
,,Jaké to je Ariel? Jaké to bylo?" zeptal se a já se zhluboka nadechla, opravdu se mě teď ptá jaké to je?
,,Já...ani nevím jak ti to popsat. Cítila jsem se...šťastná." vydechla jsem a postavila se. Vždy se mi líp přemýšlelo když jsem mohla zaměstnat nohy.
,,Šťastná? Tomu Azrael neuvěří." zasmál se anděl a já se na něj podívala.
,,Nevím...ale cítila jsem, že právě tam pařím, do jeho náruče...jsem blázen viď?"
,,Ale ne...jistě že nejsi. Nevím jaké to je když skoro zemřeš, vlastně...na pár minut ti srdce přestalo bít, ale když..."
,,Když co?" naléhala jsem a přešla kousek k němu.
,,Víš, Gabriel je opak Azraela. On je život, a slyšel že tvé srdce přestalo bít, ale...víš je to hodně zvláštní, ale když Azraela zasáhlo to světlo byl ještě nějakou chvíli při vědomí. Dotkl se tě, znovu, a Gabriel se v tu chvíli prudce narovnal. Jenže to co nám řekl už Azrael neslyšel, ztratil vědomí. Po tom co se tě znovu dotkl se tvoje srdce vzpamatovalo a znovu ožilo."

Nevěřila jsem tomu co slyším, on se mě dotkl, dvakrát! A tím druhým dotekem mě prakticky oživil? Jak je něco takového možné?
,,Kde se mě dotkl?" chtěla jsem to vědět, vlastně ani nevím proč. Možná ze sentimentálnosti.
,,Dotkl se tvé tváře. Vlastně tě po ní pohladil. Tady." s tím se zvedl a dotkl se mé tváře na levé straně. Následovala jsem jeho ruku a sama se své tváře dotkla.
,,Jsi zvláštní Ariel a já se nedivím, že Azraelovi záleží zrovna na tobě."
,,Myslíš že mu na mě záleží?" zeptala jsem se trochu nevěřícně.
,,Víš...myslím, že si myslel že tě zabil, to proto se tě znovu dotkl. Už neměl co ztratit."
,,Chci ho vidět Michaely, prosím." zaprosila jsem a on jen pokroutil hlavou.
,,Nejde to Ariel, nechtěj to po mě prosím."
,,Proč mě k němu nechcete pustit? Nedotkla bych se ho, slibuji."
,,Já ti věřím Ariel, ale není to kvůli tomu aby ses ho nedotkla. Já...ne Ariel nechtěj to po mě, nemůžu ti to říct..."
,,Co Michaely? Co mi nemůžeš říct?!" zakřičela jsem na něj a on se ke mě otočil zády.
,,Ariel, ta démonka říkala že tě už jednou zasáhla. Pamatuješ si na to?" pořád ke mě stál zády a já se po jeho slovech zastavila na místě.
,,Ano, mám na to památku...na hrudi..." vzpomněla jsem si na své jizvy a rukou se své hrudi dotkla.
,,Azraela to světlo zasáhlo do křídel které kolem vás rozvinul aby tě ochránil. On...má mnohem větší a jiná křídla než já nebo Gabriel. Jeho jsou černá, jsou z části opeřená a z části na sobě mají blánu, jako netopýří."
,,Neříkej že..." vydechla jsem při představě Azraelových křídel. To donutilo Michaela k pohybu a on se na mě otočil čelem.
,,To světlo mu je spálilo Ariel. To proto tolik trpí, jeho křídla jsou mnohem citlivější než naše. Uzdraví se, ale nebude to bez následků." znovu se hlásily o slovo, ty zatracené slzy a já si musela sednout aby se mi nohy nepodlomily. Jeho křídla...můj bože...
,,Budou jako dřív?" vydechla jsem a Michael si ke mě klekl.
,,Doufáme v to, nikdy se takhle nezranil, nevíme co bude. Má horečku, blouzní a pořád není při vědomí. I když jak jsi slyšela...tu bolest vnímá."
,,Musíme mu nějak pomoct, zachránil mě, nemůžu ho nechat tak trpět..." zašeptala jsem a podíval se do modrých očí anděla přede mnou.
,,Chtěl bych ti říct jak mu pomoct, ale sám to nevím."
,,Vezmeš mě zpět?" zeptala jsem se a on se zamyslel a pak pokroutil hlavou.
,,Ne Ariel, teď ne. Pojď se se mnou projít."

Nemusela jsem ani moc přemýšlet aby mi došlo proč mě od toho domu chce držet co nejdál. Něco se dělo, nebo to bylo natolik špatné, že nechtěl riskovat. Možná se bojí že bych běžela rovnou za ním, a nemůžu mu to mít za zlé protože přesně to mě napadlo. Oba jsme se zvedly a pomalu procházely mezi stromy, bylo to tu opravdu kouzelné a nebýt toho, že můj anděl tam někde trpěl, užívala bych si to.
,,A to se ho nikdo nikdy nedotkl? Vůbec?" zeptala jsem se po chvíli ticha a Michael se zamračil.
,,Ne že by jsme to nezkoušely, ale on...vždy nás včas zastavil. Jako kdyby věděl co chceme udělat jako kdyby ten dotek podvědomě cítil ještě dřív než jsme se ho dotkly."
,,Jak to myslíš?"
,,Zkoušel jsem to jako mladý...ehm...před několika lety...připlížil jsem se k němu zezadu a když jsem měl ruku vzdálenou od jeho ramene jen pár centimetrů uhnul. Víš jako kdyby ten dotek cítil, ale já se ho nemusel dotknout, proto ještě nikdy nikomu neublížil, vždy byl o krok napřed."
,,Michaely, a nemohla bych...jen být u něj? Aby věděl že jsem na živu? Nepomohlo by to?" napadlo mě a on se prudce zastavil.