Vládkyně-II.Díl-Andělský dům✔️

16.Kapitola

V jednu chvíli jsem měla snad všechno co jsem chtěla kdy mít, a v tu druhou mi to bylo surově vyrváno z hrudi.
Když odešel Jay, dlouhé měsíce jsem jen trpěla, předstírala jsem smích a úsměv, snažila se být normální, když odešel Azrael...už ani nemám sílu nic předstírat, pro koho taky. Babička odjela se svými kamarádkami kamsi do lázní a nechala mě tu samotnou, prý na mě dají mí nový přátelé pozor. Neměla jsem to srdce říct jí, že už žádné přátelé nemám, že mě všichni opustili, dokonce už nemám ani Linu, tráví veškerý čas s Rafaelem a na mě si sotva najde pár slov. Nezazlívám jí to, jen mě mrzí, že jsem sama. Uplynulo pět dní od toho večera kdy mě Azrael vyhodil z auta před naším domem. Našla mě až babička o dvě hodiny později. Pořád jsem seděla na schodech neschopná jakéhokoliv pohybu. Řekla jsem jí, že jsem si zapomněla klíče, a ona mi uvěřila. Lhala jsem jí. Moje první zásada je nelhat babičce a já to porušila.
Nikdo za mnou nepřišel, bůh ví co se děje v tom skleněném domě v lese. Ani to nechci vědět, bolí mě jen myšlenka na něj. Chodím po domě sem a tam bez cíle a jasného úmyslu. Nikdo se nezajímá, je to jako kdybych neexistovala. Jako kdybych pro něj nic nebyla.
Mohlo mě napadnout, že pořád miluje Dinu a já mu jí jen připomínám. Hrál si se mnou a já riskovala své srdce, neúmyslně. Ne nadarmo se říká, že pochopíte co máte, až když to ztratíte.

Chybí mi, tak neskutečně moc mi chybí, že se mi o něm zdají sny. Ne, sny bych vítala. Tohle jsou děsivé noční můry. Pořád dokola slyším jeho hlas kdy říká ať vypadnu a že Dinu pořád miluje. Dokonce ani Michael se mi neozývá a to jsem si myslela, že...že mě má alespoň on rád, ale zřejmě jsem se zmýlila i v něm.
Nedokázala jsem nic pořádně vnímat, všechno bylo tak nějak zahalené mlhou. Nejedla jsem pořádně od odjezdu babičky, nemám chuť vůbec na nic. Kdybych tak měla něco co bych mohla dělat místo vzpomínání, ale nic tu nebylo, nikdo tu nebyl.

Momentálně? Momentálně sedím v obýváku na sedačce a zírám na tu květinovou tapetu kterou má babička snad po celém domě. Nikdy se mi nelíbila, ale je to její dům. Z myšlenek mě vytrhává příjezd auta, proti mé vůli se mi rozbuší srdce jako blázen, ale nedonutí mě to zvednout se. Proč taky, může to být klidně auto sousedů.
To bych ale nebyla já, kdybych se přeci jen nezvedla a nešla se podívat kdo to je. Možná, možná jsem na malý okamžik podlehla touze vidět ho znovu, ale snažila jsem se to potlačit, co by tu dělal. Když jsem ale rozhrnula záclonu, málem jsem vyskočila štěstím až do stropu. Na cestě stálo Michaelovo auto, on se jako by nic opíral o spolujezdcovy dveře a usmíval se. Na nic jsem nečekala a rozrazila dveře dokořán, co na tom, že jsem před chvílí řekla že jsem se v něm zmýlila, byl tady. Přijel.
,,Ahoj lásko." zavolal na mě a mě se po dlouhé době rozlil po obličeji obrovský úsměv. Rozběhla jsem se k němu a beze slova mu skočila kolem krku.
,,Brzdi holka nebo mi něco zlomíš." smál se dál a objal mě. Tak jednoduché a přátelské gesto a mě to dohnalo k slzám.
,,Ariel, ty brečíš?" zeptal se a snažil se ode mě kousek odtáhnout já mu to ale nedovolila, momentálně jsem jen potřebovala někoho kdo by se mnou byl.
,,Ariel, to jsem jen já, klid." zašeptal mi do ucha a se rozbrečela ještě víc. Jen on? On je teď to jediný co mám proboha.
,,No tak, pojď dovnitř." hladil mě po zádech, ale já se od něj nechtěla ani jen pohnout.
,,Ariel, nastydneš." řekl tiše a já se od něj konečně odlepila. Starostlivě se na mě podíval a zkoumal mě svýma modrýma očima.
,,Vypadáš hrozně." řekl nakonec a já si rukávem svetru otřela oči.
,,Řekni už něco, připadám si hloupě." usmál se a mě to donutilo k úsměvu taky.
,,Já...nevím co mám říct." vysoukala jsem ze sebe, on mě vzal za ruku a táhl k domu.
,,Co třeba, že mě ráda vidíš?" usmál se a já se zarazila. Jasně že jo, proč mě to nenapadlo?
,,Já...jasně že tě ráda vidím...promiň, moc lidí teď nevídám...vlastně nikoho..." vysoukala jsem ze sebe jednotlivá slova a on mě zavedl zpět do obýváku na sedačku.
,,Jo, já vím...za to se omlouvám Ariel. Promiň že jsem nepřišel dřív, ale...byl jsem pryč."
,,Pryč?" zeptala jsem se se zdviženým obočím.
,,No...nejspíš bych znovu riskoval svůj život kdybych s ním zůstal v jednom baráku."
Nepochybně mluvil o Azraelovi.
,,Co se stalo?"
,,Já...Ariel nevím jestli to můžu říct jasné? Gabriel mě zabije jestli ti řeknu něco co nesmím."
,,Jo jasně..." vydechla jsem a zahrabala se do deky. Zase Gabriel...
,,Jsi na něj naštvaná? Na Gabriela?" zeptal se a já si domyslela že se mi podíval do hlavy.
,,Ani nevím, nechci se o tom bavit. Proč tu vlastně jsi?"
,,Přišel jsem se podívat jak se máš, nemůžu snad?" řekl s úsměvem a přitáhl si mě do náruče.
,,Ariel...Azrael je už nějakou dobu pryč. Tu noc co tě...sem odvezl zdemoloval svůj pokoj, vše co mu přišlo do cesty a ve finále...ne asi bych ti to vážně neměl říkat."
,,Počkej, jak jako že je pryč? Kde je?" zvedla jsem k němu hlavu a on se zamračil.
,,Gabriel ho poslal do temnoty Ariel, a i když nerad, musím přiznat že o něj mám strach. Gabriel sice říká, že se vrátí...ale...prostě mám strach."
,,Kam že ho poslal?!" vykřikla jsem a vystřelila do sedu. Michaely, neříkej že ho poslal dolů!
,,Hm, jo přesně tam ho poslal." zašeptal a ukázal prstem do podlahy.
,,Ale proč?!" řekla jsem pořád ještě zvýšeným hlasem.
,,To nevím, Gabriel nám to nechce říct."
,,Počkej, počkej...říkal si že zdemoloval pokoj a ve finále...co udělal pak?!" vzpomněla jsem si a on se zadíval kamsi do prostoru.
,,Michaely, co udělal?" naléhala jsem, protože jsem měla opravdu špatný pocit z toho všeho co mi tu říkal. Gabriel ho poslal do temnoty...proč vlastně?
,,Ariel...aby se dostal dolů, musel si hodně ublížit..."
,,Sakra Michaely! Řekni mi to!" vykřikla jsem a dívala se na jeho obličej hledajíc jakoukoliv odpověď.
,,Zlámal si křídla Ariel...Azrael si zlámal křídla..." vydechl tak tiše, že jsem ho sotva slyšela, i tak mnou jeho slova otřásla.