Vládkyně-II.Díl-Andělský dům✔️

14.Kapitola

V tu chvíli kdy se mé rty dotkly těch jejích jsem to ucítil, pohnula se a já se k ní o to víc přitiskl. Ona se opravdu pohnula a pak když jsem se od ní na malý okamžik oddálil se zhluboka nadechla a otevřela oči.
,,Azraeli." vydechla mé jméno a já se neubránil a znovu jí políbil. Ani jsem nečekal, že by mě někdo zastavil, já jsem jí opravdu políbil a ona ožila. Nevěřil jsem sám sobě, že je to skutečné, ale bylo. Uvědomil jsem si to v tu chvíli kdy kolem mého krku omotala své ruce a přitiskla se ke mě. Už jsem zapomněl jaké to je se někoho dotýkat.
Opětovala mi moje polibky a ve mě vybuchovaly dva ohňostroje najednou. Jeden za to že žije a druhý za její hebké rty které jsem mohl ochutnat, a doufám, že ne naposledy. Ne, o tohle se už nenechám připravit. Už nikdy.
,,Ty žiješ." zašeptal jsem blízko jejího obličeje a snažil se popadnout dech.
,,Hm, asi jo." usmála se a já musel taky. Bože, byl jsem tak šťastný, že jsem jí znovu políbil. Zhluboka se nadechla a vpletla své prsty do mých vlasů, sakra že to byl ten nejdokonalejší dotek.
,,Bože já jsem tak šťastnej." zamumlal jsem když jsem zasypával celý její obličej polibky.
,,Jo to my všichni." ozval se hlas nade mnou a já si až pak vzpomněl, že tu nejsme sami. Opatrně jsem se podíval po všech co nad námi stáli, a všichni se tak pitomě usmívali.
,,Nemůžete jít někam jinam?" zamumlal jsem a znovu se sklonil k princezně v mých rukách a pokračoval jsem tam kde jsem začal.
,,Azraeli, dost, šimrá mě to." smála se Ariel a já ještě nikdy neslyšel dokonalejší zvuk.
,,Fajn." zabručel jsem a ještě jednou jí políbil na její měkké rty. Mohl bych samým štěstím skákat do vzduchu, ale tady na zemi jsem měl něco mnohem lákavějšího.
,,Jsi neskutečná." vydechl jsem když jsem si znovu opřel čelo o to její a ona se mi zadívala do očí.
,,A já zase nemůžu uvěřit, žes chtěl Michaela praštit, kvůli takové hlouposti."
,,Jo, no to jsem celý já. Smiř se s tím." zamumlal jsem jí nazpět a ona se znovu usmála, pak už jsem jí pomohl vstát.
,,No Ariel, vítej zpět." řekl Michael a už se hnal k ní aby jí objal, ale pak se zarazil a jen k ní napřáhl ruku. Neudržel jsem se a zasmál se. Ariel se na mě zamračeně podívala a pak stočila svůj pohled zpět na Michaelovu ruku. Nakonec jí stiskla.
,,Beru zpět vše co jsem řekl Michaeli, teď už je to neplatné." řekl jsem nakonec, on si úlevně oddechl a chytl Ariel kolem pasu. Nemůžu říct, že mi to nevadilo, ale teď se jí můžu dotýkat. Ona je moje a já se jí nevzdám.
,,Být tebou tak to nedělám Gabrieli." řekl jsem jen co jsem ucítil, že mě chce vzít kolem ramen, okamžitě se zarazil a já se na něj podíval.
,,Jo, promiň." zamumlal a stáhl svou ruku zpět k tělu.
,,Azraeli je tu něco co ti musím říct." zašeptal těsně u mého ucha a já se ještě jednou podíval na mou krásnou Ariel. Všichni jí objímaly.
,,Co se děje?" řekl jsem když jsme poodešli kousek dál od nich.
,,Démoni Azraeli, nevzdali se. Po tom co jsi Ariel objal před domem, mysleli si že je mrtvá, ale doneslo se k nim, že žije. Přijdou si pro ní."
,,Proč jí vlastně chtějí?" řekl jsem a znovu se podíval na důvod proč ještě žiju. Smála se a můj svět se zdál světlejší.
,,To Jay...je to syn tvého otce a tvůj bratr. Nesmíří se s myšlenkou, žes mu jí ukradl."
,,Cože?! Ten hajzl že je můj bratr? To si snad děláš legraci ne?"
,,Šsss. Ticho. Nechci aby to všichni věděli, musíme vymyslet plán jak jí ochránit. Chce jí, protože jí máš ty."
A to si jako myslí, že mu jí jen tak dám? Tak ať na to rychle zapomene.
,,Co mám udělat?" vydechl jsem nakonec a podíval se na něj.
,,Nechci aby o tom Ariel věděla Azraeli. Upřímně, to když odešla se mi celkem hodilo, byla by stranou ode všeho a my jí mohly z dálky sledovat. Takhle je tu moc...na ráně."
,,Vůbec se mi nelíbí kam tím míříš Gabrieli." zakroutil jsem hlavou a podíval se znovu za má záda, Ariel v tu chvíli udělala to samé a naše pohledy se potkaly. Ne...vůbec se mi nelíbilo kam tím Gabriel míří. Nepustím jí od sebe, ne teď když se jí můžu dotýkat. Nemůžu...potřebuju jí.
,,Azraeli, jde o její bezpečí. Až to s nimi vyřídíme, vše bude jednodušší, teď je ve velkém nebezpečí. Tvůj bratr..."
,,Není to můj bratr! Ty jsi jedinej můj bratr! Přestaň ho tak nazývat!" zakřičel jsem na něj a až pak jsem si uvědomil, že náš rozhovor měl být soukromý, pohledem jsem znovu vyhledal Ariel. Zmateně se na mě dívala společně s ostatními. Sakra, proč musí být život tak zasraně složitej, nemůžu být ani na chvíli šťastnej.
,,Budu muset tam?" zeptal jsem se potichu Gabriela a pořád se vpíjel do ledových odstínů Arieliných očí.
,,Bylo by to lepší, promluvil bys s otcem.."
,,Gabrieli..." zavrčel jsem a on pochopil. Není to můj otec, je to jen ďábel který mě stvořil, nic víc.
,,Nemůžu jí to udělat...Ne teď..."
,,Ještě máš čas Azraeli...zatím máte čas."
,,Jak dlouho?"
,,Do zítra."
To bylo sakra málo času, jak jí mám tohle vysvětlit? Že jí opouštím kvůli jejímu dobru? Nepochopí to, zatratí mě a já zemřu, nemůžu bez ní žít. Teď už ne. Kdybych tak mohl být jen obyčejný člověk, neřešit démony a smrt ostatních okolo, nebát se kohokoliv dotknout. Nenávidím sám sebe za to kým jsem, nejraději bych zemřel. Už tolikrát jsem to zkoušel...bez úspěchu.
,,Bude mě nenávidět..."
,,Odpustí ti." řekl jen a já se neubránil pokroucením hlavy. Tohle mi určitě neodpustí, vím to.