Vládkyně-II.Díl-Andělský dům✔️

12.Kapitola

,,Přál bych si aby to nebyl sen." vydechl Azrael unaveně a složil své křídlo zase zpět ke svým zádům.
,,Ty jsi se opravdu probudil! Musím to jít říct ostatním!" zakřičela jsem a zvedla se z křesla, ovšem obrovské černé křídlo mě zastavilo.
,,Už o tom vědí, máš dost hlasité myšlenky. A ještě něco, neříkej jim o mých křídlech. Bude to naše tajemství." zašeptal Azrael a převalil se na záda. Já jsem na něj jen zůstala tiše zírat. On je opravdu vzhůru, a...a ne, nesmím na to myslet. Jen jsem se stihla otočit, když se dveře rozrazili a v nich stál jak jinak Gabriel, za ním Michael s Rafaelem a obě dívky. Přivítání jak se patří.
,,Azraeli!" vykřikli skoro jednohlasně a anděl na posteli nadzvedl hlavu.
,,Zdravím." vydechl a zamával jim. Přišlo mi to šílené vtipné, ale to nejlepší bylo jak se všichni co přišli, zatvářili. Byly...no hodně vykolejení.
,,Ty nás zdravíš?" dostal ze sebe Michael, když se vzpamatoval ze šoku a stoupl si vedle mě.
,,On nás zdraví, věřili byste tomu? On je skoro týden mimo a jeho první slova jsou Zdravím. Neuvěřitelné."
,,Technicky vzato byly jeho první slova úplně jiná, ale nechám tě v tvé nevědomosti." vložila jsem se do toho a Azrael znovu zvedl hlavu. Sakra, jak moc mi jeho oči chyběly. Díval se na mě tím pohledem, ne abys jim něco řekla a já cítila jak mi rudne obličej. Tolik jsem se těšila na den kdy se probudí a najednou jsem nevěděla co mám dělat nebo říct.
,,Takže...bylo by něco k jídlu, nebo mě máte v plánu nechat i vyhladovět?" řekl po chvíli zírání do stropu Azrael a já se zase tiše zasmála.
,,Ami, postarej se o to prosím." řekl Gabriel, Ami za sebou a ta s úsměvem kývla.
,,Půjdu s tebou, bude to rychlejší." zavolala jsem za ní, ale Azraelovo zavrčení mě zastavilo v pohybu. Znovu.
,,Zůstaň." řekl jen a ani se na mě nepodíval. Zmateně jsem se podívala po všech v místnosti. Jediný kdo projevoval nějaké emoce byl Michael, zářivě se na mě usmíval. Měla jsem chuť ho něčím praštit po hlavě.
,,Tak, jo myslím, že by jsme vás měli nechat samotné." konstatoval Rafael a Gabriel s Eloe s ním odešly kamsi do domu. Zůstaly jsme jen ve třech.
,,Michaely, můžeš taky jít." vydechl Azrael a já se na Michaela omluvně usmála, on jen pokroutil hlavou a objal mě. Tak trochu jsem to nečekala a zakolísala jsem.
,,Jsi úžasná Ariel, já říkal, že to dokážeš." zamumlal mi do vlasů a políbil mě na tvář.
,,Vždyť jsem nic neudělala." protestovala jsem.
,,Když to říkáš." odpověděl mi a propustil mě ze své náruče. Nevím proč, ale cítila jsem na sobě dost pronikavý pohled. Stála jsem zády k posteli a věděla jsem čí ten pohled je, tím víc se mi nechtělo otočit, když Michael opravdu odešel.
,,Takže...ty a Michael?" ozvalo se z postele a já se prudce otočila. Jak ho tohle mohlo napadnout?
,,Cože?!"
,,Viděl jsem, nejsem slepý." zavrčel a otočil se ke mě zády. Tohle gesto mě naštvalo k nepříčetnosti. On se teď jako urazil kvůli tomu, že mě Michael objal? To si snad děláš srandu Azraeli!
,,Děláš si srandu že jo?!" vydechla jsem nevěřícně a sedla si zpět do křesla.
,,Vypadám na to?"
,,Vždyť ani nevidím jak vypadáš, ležíš zády ke mě." konstatovala jsem a on jen pokrčil rameny. To je jako opravdu naštvaný?
,,Azraeli! Laskavě se ke mě otoč a mluv se mnou!"
,,Nemám o čem. Běž za Michaelem." řekl chladně a já se znovu postavila. Nenacházela jsem žádná správná slova jak ve mě stoupal vztek.
,,To snad nemyslíš vážně! Řekni...řekni že si děláš srandu! Skoro jsem se od tebe nehnula, jen abych mohla být s tebou, a ty mi teď řekneš tohle?!"
,,Ano."

To mi vyrazilo dech. Já...já přežiju jeho dotek, trpím s ním, kdybych mohla vzala bych jeho bolest na sebe a on mi teď vmete do tváře, že mám jít za Michaelem?
,,Víš co? Nechápu proč si myslíš takový hlouposti, ale jestli chceš abych šla, ok...jdu." rozhodila jsem rukama, vzala Michaelův mobil a deku a šla jsem ke dveřím. Vážně, vážně jsem věřila tomu, že mě zastaví, ale nestalo se tak. Cítila jsem jak mě slzy pálí v očích, ale před ním jsem brečet nechtěla. Jestli je opravdu tak zabedněný, tak ať.
,,Jestli mi chceš něco říct, máš poslední možnost." řekla jsem tím nejchladnějším tónem jaký jsem v tu chvíli dokázala najít a jedna slza se mi svezla po tváři.
,,Pozdravuj Michaela." ozvalo se z postele, to bylo to poslední co jsem chtěla slyšet. Otevřela jsem dveře a vyběhla z pokoje, ještě pořád držíc slzy ve svých očích. Tady brečet nebudu.
Skoro jsem se zabila na schodech, jak jsem chtěla být co nejrychleji pryč, ale zastavily mě Gabrielovy ruce.
,,Ariel, co se stalo?" řekl tiše a pomohl mi najít ztracenou rovnováhu. Nechtěla jsem se na něj podívat, protože vím, že by mě jeho něžný a laskavý pohled připravil o sílu zadržovat slzy a tak jsem jen zírala na deku co jsem držela v ruce.
,,Nic se nestalo, všechno je fajn." zahučela jsem, ale i když jsem se na něj nedívala věděla jsem jak velkým pochybovačným výrazem se na mě dívá. Já bych si taky nevěřila.
,,Ariel, nelži někomu kdo ti vidí do hlavy." zašeptal a pohladil mě po ruce. To byla poslední kapka pro stavidla v mých očích a já se znovu rozbrečela jako malá holka.
,,Fajn, když všechno víš tak ti nemám co říct!" vykřikla jsem na něj a koutkem oka jsem uviděla holky jak se vyklonily z kuchyně. Soukromé představení Ariel, vítejte.
,,Ariel?" uslyšela jsem mě moc dobře známý hlas a spolykala jsem tolik slz kolik jsem jen dokázala abych se k němu dokázala otočit s vážnou tváří. Se zdviženou hlavou jsem se otočila a čelila Azraelovu temnému pohledu.

Stál na schodech a opíral se o zábradlí, jen na malý okamžik mi ho bylo líto, ale vzpomněla jsem si jak se ke mě zachoval a to mi dodalo patřičnou sílu znovu vystoupat po schodech k němu. Věděla jsem že vidí moje slzy, ale bylo mi to fuk.
,,Už nikdy nevyslovuj moje jméno, smrti." řekla jsem pomalu a zatínala při tom zuby, aby se nespustily další potoky slz. Potom jsem mu dala do volné ruky deku i s mobilem, seběhla jsem schody jak nejrychleji jsem mohla a vyběhla z toho domu. Nikdo za mnou nešel, proč taky. Nebyl důvod. Svou práci jsem odvedla, teď už mě nepotřebují.