Vládkyně-II.Díl-Andělský dům✔️

15.Kapitola

Ariel

Stál tam, kousek od nás všech a mluvil s Gabrielem, věděla jsem to, nikdy jsem jeho přítomnost nespustila z očí, dokonce ani tehdy když mě objala Eloa a pak i Ami. On mě znovu oživil, znovu mě přivedl k životu, ale tentokrát to byly jeho rty co jsem cítila jen co jsem se zkusila nadechnout. Vždyť já jsem líbala smrt, mého anděla smrti, a nic se mi nestalo. Tak božský pocit to byl, že jsem nechtěla aby někdy skončil. Musela jsem to udělat, musela jsem ho zastavit, vím že kdyby ho zabil, nikdy by si to neodpustil. Chtěla jsem odejít, opravdu jsem předtím byla rozhodnutá, že se k tomu domu už nepřiblížím, ale něco mě nutilo vrátit se, a byla jsem ráda že jsem ten pocit poslechla.
,,Ty žiješ!" křičeli jeden přes druhého a já se střídala mezi náručí Michaela, Ami, Eloi a Rafaela. Byla jsem šťastná. Jenže teď když se na mě díval tak zvláštním pohledem, jsem nevěděla co si o tom myslet. Co mu Gabriel říkal? Jenže štěstí lidí přede mnou jsem prostě nemohla ignorovat a tak jsem se k nim znovu otočila.
,,Ariel, pojď se mnou prosím." ozvalo se za mnou a já se otočila od těch usmívajících se andělů.
,,Azraeli, co ti Gabriel říkal?" zeptala jsem se když mě vedl ven z domu. Užívala jsem si dotek jeho ruky, když propletl své prsty s těmi mými.
,,To...není důležité." vydechl jen a dál mě za sebou táhl.
,,Kam jdeme?"
,,Odvezu tě domů." zamumlal a mířil dál ke svému autu, proč se mi najednou zdál tak jiný? Co se změnilo?
,,Azraeli, co se sakra děje?" vykřikla jsem a zastavila se na místě. On se zhluboka nadechl a otočil se ke mě.
,,Ariel...řeknu ti to, jen tě chci odvést domů, dobře?"
Mělo cenu protestovat? Měla jsem trvat na tom aby mi to nejdřív vysvětlil? A měla jsem šanci, že by mě poslechl?
,,Dobře." přikývla jsem nakonec a nasedla za ním do auta. Co se s ním stalo? Proč se najednou chová takhle?
,,Hodná holka." řekl když nastartoval. Ani jsem nevěděla jestli mu na to chci něco odpovědět. Pohltil mě divný, tíživý pocit.
,,Ariel, nezlob se na mě prosím, vím, že se někdy chovám jako pitomec." zamumlal po chvíli ticha a já na něj otočila hlavu. Rukama pevně svíral volant a zamračeně se díval před sebe.
,,Ne, to je dobrý...jen mi řekni co se děje."
,,Chtěl jsem od nich vypadnout, stačí ti takové vysvětlení? Ta jejich dobrá nálada mi nedělá dobře." odpověděl mi, ale nepodíval se na mě.
,,Azraeli, řekni mi pravdu, co se děje?"
,,Musíš být pořád tak tvrdohlavá? Proč ke všemu potřebuješ důvod?" zavrčel a ve mě se všechno sevřelo, proč je najednou zase tak nepřátelský? Vždyť mě ještě před chvílí líbal a vypadal šťastně, a teď? Ani nevím...
,,Jen chci pravdu, nechápu tě...tvé změny nálad jsou nad mé chápání."
Nic, mlčel. Ani se nesnažil odpovědět mi a to mě ještě víc frustrovalo. Co mu sakra Gabriel řekl? Měla jsem za to, že je na mé straně.
,,Ariel, jsem smrt, nečekej ode mě nic co nedokážu jasný?" odpověděl mi nakonec když zaparkoval u našeho domu, ani jsem si nevšimla, že cesta utekla tak rychle. Babička nebyla doma, dům byl tmavý.
,,A co přesně to je?" zašeptala jsem opatrně a připravovala se na nejhorší. Proč se moje šťastná bublina musí vždycky proměnit v peklo? Proč mám pocit, že mě od sebe zase a znovu odhání?
,,Nevím co je láska, tak si nedělej falešné naděje."
,,Cože?! Ale vždyť.." došli mi slova...vždyť mě políbil...myslela jsem že. Ach Ariel zase si byla tak zatraceně naivní.
,,Musel jsem to udělat...zabil jsem tě." řekl pevně a pořád se díval před sebe. To nemá ani tolik odvahy aby mi to řekl do očí?
,,Ale Dinu jsi miloval, slyšela jsem ten příběh."
,,Pořád ji miluji." odpověděl mi a pro mě to bylo jako tisíc nožů zapichujicích se do mého srdce. On jí pořád miluje?
,,Takže..."
,,Běž domů Ariel, nepatříš do mého světa. Jsem smrt, stvořil mě sám ďábel abych lidem škodil a připravoval je o jejich životy. To je jediné co umím. Nevím co je soucit, pochopení...nejsem schopný empatie. Nehledej ve mě něco co tam není, nezměníš mě."
,,Ale ty nejsi takový! Vyšel jsi z temnoty!"
,,Kvůli Dině! Kvůli ničemu jinému! To ona chtěla abych byl lepší, abych byl jako Gabriel, ale to já nejsem jasné? Jsem jeho opak, všechno co má Gabriel já nemám!"
,,Nevěřím ti! Nevěřím ničemu co říkáš, děláš to jen proto abys mě od sebe odehnal!"
,,Ano, přesně proto to dělám." odpověděl mi chladně a konečně se na mě podíval. Jeho pohled ale postrádal jakoukoliv jinou emoci než odhodlání.
,,Azraeli..." vydechla jsem poraženě. Vedly jsme válku a já prohrávala.
,,Ne Ariel, jiná cesta není. Zapomeň na mě." zašeptal a pohled mu spadl na moje rty, věděla jsem to, věděla sem na co se dívá, protože jsem to chtěla taky.
,,Nechci na tebe zapomenout..." zašeptala jsem a naklonila se k němu, neuhnul což mi poskytlo další dávku odvahy. Raději zemřu než žít ve světě bez něj.
,,Ariel, nedělej to..." vydechl mi do obličeje a já ho políbila. Tak zoufale jsem se k němu přitiskla, že mi najednou ten malý prostor v autě připadal nesnesitelný.

Nebránil se, dokonce své ruce položil na mé boky a přitáhl si mě na klín. Ne...nedokážu bez něj být, nechci bez něj být a tohle byla jediná šance jak ho přinutit změnit názor.
,,Jestli mám žít bez tebe, raději zemřu v tvé náruči." vydechla jsem mezi polibky a rozepnula mu mikinu co měl na sobě. Ani jsem netušila co chci vlastně udělat, ale to že mě od sebe ještě neodstrčil mě svým způsobem těšilo.
,,Neříkej hlouposti." zašeptal mi nazpět a sám si přivlastnil mé rty.
,,Potřebuju tě." zněla moje odpověď a on se zarazil. Dokonale pode mnou ztuhl a já se od něj odtáhla abych se setkala s jeho temným hlubokým pohledem.
,,Slez ze mě." přikázal mi a teď jsem to byla já kdo ztuhl na místě.
,,Cože?" nechápala jsem a narovnala jsem se tak jak mi to nízký strop auta dovolil.
,,Řekl jsem slez ze mě." zopakoval mi a já raději poslechla, byl pryč...byl pryč ten Azrael kterého jsem viděla ještě před malou chvílí, ten co si mě sám přitáhl na klín a oplácel mi polibky.
,,Běž domů."
,,Ale..."
,,Řekl jsem běž!" zakřičel na mě a já ztuhla pod tónem jeho hlasu, opravdu mě vyhazoval.
,,Vypadni." dodal a mě se znovu po tváři rozkutálely slzy. Znovu jsem se chytila falešné naděje, měl pravdu...nic dobrého v něm není. Otočila jsem se a otevřela dveře. Nic jsem neřekla, neměla jsem co...
,,Sbohem Ariel, rád jsem tě poznal." řekl když jsem zabouchla dveře a já se překvapeně otočila. Rád mě poznal?

Než jsem ale stihla cokoliv říct, nastartoval a vystřelil z místa tak rychle, že se za ním zvedl oblek prachu.
,,Rád mě poznal..." zamumlala jsem si sama pro sebe a skoro jsem ani nevnímala, že jsem došla až ke schodům. Ztěžka jsem na ně dosedla a zachumlala se do mikiny, najednou mi byla šílená zima a celá jsem se začala třást.
,,Rád mě poznal..." zamumlala jsem znovu a schovala si hlavu do kolen.