Vládkyně-II.Díl-Andělský dům✔️

4.Kapitola

,,Babi, půjdu se nahoru osprchovat. Zatím se mi o něj postarej." řekla jsem s úsměvem a vyšla schody nahoru. Nehodlala jsem se zaplétat do jejich rozhovoru, nevím co všechno jí Gabriel řekl, a myslím že jsem pokazila už dost věcí. Kdybych se do toho včera nepletla tak jak mi řekli, všechno mohlo být v pořádku a hlavně...Azrael by byl v pořádku. Nezranili by ho kvůli mě...bože já jsem tak pitomá.

Když jsem za sebou zavřela dveře pokoje nemohla jsem si odpustit pohled z okna. Strom za mým oknem byl prázdný.
Jay...sakra Jay...změnil se, opravdu v něm nezůstalo nic dobrého? Chci tomu věřit? Mám tomu věřit? Nevím, sama nevím co mám dělat, můj život, smysl mého života se momentálně scvrkl na jednu jedinou osobu která byla v domě v lese. Musím mu pomoct se z toho dostat, pak bude čas na další věci. Sama proti démonům nic nezmůžu, ne když neumím ovládat svou schopnost. To mě přivádí zpět k Michaelovi, musím co nejdřív začít s tréninkem. Všechno ostatní počká, teď je moje priorita pomsta.
Když jsem ze sebe svlékla šaty a vlezla pod proud příjemně teplé vody, moje tělo se uvolnilo. Vždyť já jsem právě poznala opravdové anděly, ne nejsou to ty malé děti s kudrnatýma vlasama. Dokonce ani Ami nevypadala jako Amor z dětských knížek. Byla krásná to ano, ale připadala mi spíš jako bohyně Afrodita. Usmála jsem se, to jí budu muset říct. Ale ne teď, teď ne. Nejdřív musíme dát dohromady jejího bratra. Jsou to vůbec doopravdy sourozenci nebo to byla jen lež? Budu se na to muset Michaela zeptat. A když opravdu existují oni, znamená to že existuje i bůh? Jako opravdový?

Zatřepala jsem hlavou a rukama se zapřela o dlaždice, vážně mě teď napadají tak stupidní otázky? Co tak to, proč jsem přežila, jak jsem přežila dotek smrti? Nezdá se mi, že bych oplývala nějakou zvláštní schopností, tedy kromě té, že se podle mé nálady mění počasí. Nikdy jsem nebyla ničím výjimečná, proč tedy já? Kdyby se ho dotkl Gabriel, a on je přeci anděl života, zabil by ho. Jakto, že já, celkem obyčejná, tuctová holka to přežiju a nejvyšší z andělů by zemřel? Nedává to žádný smysl.

Když jsem ze sebe spláchla všechno co se na mě nalepilo za tu noc, omotala jsem si kolem sebe ručník a vlasy zabalila do turbanu.
Jenže když jsem si na sebe brala svoje oblíbené tepláky a to stejné vytáhné tílko, můj pohled se zastavil na mých zádech, konkrétně v dolní části zad. Moje kůže v těch místech byla...jak to jen popsat. Vypadalo to skoro jako struktura šupin. Přešla jsem blíž k zrcadlu a podívala se na to víc zblízka, opravdu to vypadalo jako šupiny, jen s tím rozdílem, že tohle bylo na dotek hladké.

Ani nevím proč, ale nevyděsilo mě to, bylo by zvláštní kdybych Azraelův dotek přežila bez následků. Popravdě jsem čekala kdy na sobě najdu něco zvláštního, jako kdyby nestačilo že mám divné vlasy a spálenou hruď. Teď se k tomu ještě přidá kůže co připomíná ještěrku, nebo co já vím jakou havěť. No skvělé, co přijde dál? Narostou mi křídla nebo rohy?! Stáhla jsem si tílko zpět tak jak má být a opřela se o hranu umyvadla.
,,Proč nemůžu mít normální život? Proč musí v mým světě existovat všelijaké potvory co se mě snaží zabít? V tom lepším případě..."

Ne, nesmím se teď zhroutit, nesmím to vzdát, Azrael mě potřebuje. Zhluboka jsem se nadechla abych tím zahnala slzy a vyšla ven z koupelny. Měla bych jít dolů a něco sníst, nepochybně mě u toho čeká i výslech ze strany babičky.
,,Strašně se těším." vydechla jsem sarkasticky a s tím vyšla z pokoje. Myslela jsem že už bude Michael pryč, ale opak byl pravdou, seděl u stolu a popíjeli s babičkou čaj. Jaká krásná rodinná idylka.
,,Myslela jsem že už budeš pryč." podotkla jsem když jsem je obcházela a šla se podívat co nám nabízí lednice.
,,Už půjdu, jen jsme se s Amandou zapovídali." to mě donutilo vystrčit hlavu z lednice a podívat se nejdřív na Michaela a pak na usmívající se babičku.
,,Amandou?" řekla jsem a vzala si jedno z nejjednodušších jídel. Jablko.
,,Známe se už dlouho holčičko, není potřeba aby mi ještě i on připomínal jak stará jsem." vysvětlila mi babička a já se opřela o linku abych na oba viděla.
,,Fajn. Michaely, chtěla jsem se zeptat kdy začneme s tou mou záležitostí." zamumlala jsem a zakousla se do jablka. Michael na mě jen zvedl obočí, řekla jsem něco špatného?
,,Nemyslím si, že zrovna teď je vhodná doba Ariel, a Amanda se mnou souhlasí." odpověděl mi a já jsem jen těžko prodýchávala naštvání co se ve mě hromadilo. Domluvili se na mě, normálně se domluvili za mými zády a nikoho nezajímá můj názor. Jak se mám ubránit démonům, když nic neumím? Naštvalo mě to, opravdu mě to naštvalo. Vztekle jsem praštila s jablkem do kterého jsem si sotva kousla a oba na mě vykulily oči.
,,Ariel, co se děje?" zeptal se mě Michael a stoupl si, při tom ještě stihl babičce ukázat rukou aby zůstala sedět.
,,Nic se neděje, všechno je fajn!" zavrčela jsem na něj a on mě vzal za ramena.
,,Nesahej na mě!" vykřikla jsem a vymanila se z jeho sevření, vím že kdyby mě chtěl zastavit, udělal by to ale on mě nechal jít. Obešla jsem stůl a objala se rukama v pase.
,,Ariel, uklidni se, všechno je všechno pořádku." mluvil ke mě dál ale já jen zakroutila hlavou.
,,Ne nic není v pořádku! Kurva že nic není v pořádku! Tohle celé se ti zdá v pořádku?! To že tvůj bratr u vás doma trpí a ty tu piješ čaj jako kdyby se nic nedělo, to se ti zdá v pořádku?" křičela jsem, jsem si vědoma toho že jsem musela vypadat jako blázen, ale já jsem to ze sebe musela dostat, ničí mě ta zatracená bezmoc.
,,Ariel!" odpověděla mi babička a zvedla se že židle.
,,Ne babi! Já už to nezvládnu! Nemůžu jen tak přihlížet tomu jak někdo nakom mi záleží trpí a to kvůli mě! Kvůli mojí vlastní hlouposti!"
,,Ariel není to tvoje chyba." řekl Michael a udělal pár kroků ke mě, já jsem ale před ním ucouvla.
,,Ale je to moje chyba! To kvůli mě ho zasáhlo to světlo a spálilo mu křídla, to kvůli mě si teď myslí že jsem mrtvá, to kvůli mě a mojí hlouposti mám tohle!" s těmi slovy jsem si vyhnula tílko a oba dva div neztuhly na místě, Michel se probral jako první a rychlými kroky byl u mě.
,,Řekla jsem ať na mě nesaháš!" zavrčela jsem a neuhlídala několik neposlušných slz co mi stekly po tváři. Jemu to neušlo a obrátil mě k sobě.
,,Ariel...dostaneme ho z toho. Slibuji." zašeptal mi a já se s konečnou platností poroučela do jeho náruče a rozbrečela se jako malé dítě.

Kolik bolesti je schopno snést lidské tělo? Kolik bolesti jsme ochotni snést pro ty které milujeme a potřebujeme? Jestli jde o mě, sice se zhroutím, budu brečet, řvát a nadávat, ale nikdy se nevzdám. Azrael by se taky nevzdal. Musím to udělat, musím být silná kvůli němu, kvůli sobě, kvůli babičce a ostatním.