Vládkyně-II.Díl-Andělský dům✔️

1.Kapitola

,,Ariel klid, uklidni se!" křičeli na mě snad všichni co byly v místnosti. Nemohla jsem ho nechat trpět, musím jít za ním. Snažila jsem se vytrhnout z paží které mě svíraly, kolik jich bylo? Nevím, nevím ani kdo všechno tu byl, svět byl rozmazaný a já měla jen jeden cíl. Chci jít k němu, k Azraelovi.
,,Pusťte mě!" vrčela jsem na ty co mě držely na místě a snažila jsem se ze všech sil vyprostit z jejich sevření.
,,Michaely! Musíš ji uklidnit. Neudržíme jí! Začíná se projevovat její schopnost. Musíš něco udělat než nás všechny promění na kus ledu!" zakřičel ženský hlas po mém pravém boku a já uviděla světlé vlasy, Eloa.
,,Co mám udělat?!" odpověděl mu hlas po mém druhém boku, ale já ho sotva vnímala, znovu se totiž ozval výkřik a moje tělo se chtělo bolestivě stáhnout do sebe. Nevydržím to, nemůžu ho slyšet tak trpět.
,,Odveď jí někam, klidně použij křídla to je jedno, ale odveď ji odtud. Ty jediný dokážeš snést její schopnost. Nevydrží být tady když ho slyší. Trpí s ním!"
,,Dobře, pusťte ji." řekl hlas za mnou, paže kolem mě povolily a já vyběhla ze sedačky, na které jsem ležela, jako sprinter.
,,Michaely!" zakřičel někdo, ale to už se kolem mě omotaly jiné ruce a aby toho nebylo málo přidaly se ještě obrovská bílá křídla.
,,Klid Ariel, nijak mu nepomůžeš." šeptal mi do ucha krásný hluboký hlas a já přestávala bojovat. Ten hlas mě uklidňoval.
,,Ale on trpí Michaely..." vydechla jsem.
,,My víme, pojď promluvíme si."
,,Dobře." přikývla jsem, když jsem svůj boj vzdala a paže co mě držely zmizely. Otočila jsem se zpět do místnosti a uviděla je, byly tu všichni. Chyběli jen dva Rafael a Azrael.
,,Já...omlouvám se." začala jsem když jsem viděla Gabrielovy namodralé ruce. Ani nevím jak, ale použila jsem svou schopnost. Tolik jsem se chtěla dostat k Azraelovi, že jsem jim neváhala ublížit.
,,To nic Ariel, neublížila si mi, i když musím uznat že to nebylo příjemné." řekl klidně Gabriel a udělal pár kroků ke mě. V tom se ale znovu ozval výkřik a já zatnula zuby i pěsti.
,,Proč mu nikdo nepomůžete..." vydechla jsem když křik utichl a s tím se povolilo i mé tělo.
,,Nemůžeme nic dělat." odpověděla mi Ami a já si nemohla nevšimnout jejího ztrápeného výrazu.
,,Vždyť jste andělé! Tři z vás dokonce nejvyšší! Jak je možné, že mu nemůžete pomoct?!" zněla jsem vážně zoufale, ale to co se ozvalo po mém hlasu znělo milionkrát zoufaleji. Ten křik mě donutil pevně semknout víčka.
,,Ariel, posaď se." vyzval mě Michael a já ho poslechla. Vyčerpalo mě to, všechno. Můj boj a to jak se mi jeho křik zarýval hluboko do srdce.
,,Azrael je samotná smrt, nikdo z nás dokonce ani já se ho nemůžeme dotknout, zabil by nás." řekl mi Gabriel tiše a sevřel mou ruku jen co se to znovu ozvalo.
,,Nemůžete ho přeci nechat tak trpět." zavrčela jsem mezi stisknutými zuby.
,,Musí si s tím poradit sám." odpověděl mi Michael který si ke mě sedl a dal mi ruku kolem ramen. Bezmocně jsem se na něj podívala.
,,Nemůžu..."
,,Ne Ariel...není to hezký pohled, věř mi." přerušil mou otázku Michael a já jen sklopila hlavu. Co můžu udělat? Jak mu mám pomoct když mě k němu ani nepustí?
,,A to mu vůbec nikdo nedokáže pomoct? Nikdo?" zkusila jsem znovu, ale pohled do Gabrielovi tváře mi dal odpověď za něj. Nikdo mu nemůže pomoct.
,,Jak dlouho...jak dlouho už to trvá?"
,,Pár hodin."

Pak se znovu ozval výkřik a všichni společně se mnou ztuhly, ani jim se nelíbila ta bezmoc.
,,On...on mě objal...neměla bych..." začala jsem otázku co mě trápila abych nějak zamluvila to napětí které se usídlilo v celém domě. Tam někde nahoře v pokoji je anděl který neuvěřitelně trpí a nikdo mu nemůže pomoct.
,,To je věc co si nedokážeme vysvětlit Ariel. Jeho dotek ještě nikdy nikdo nepřežil, zabil by i mě. Ale ty...ty jsi to přežila." odpověděl mi Gabriel a postavil se. Začal nervózně přecházet po pokoji a mě to rozčilovalo.
,,Gabriely...přestaň s tím..." poprosila jsem ho a on si znovu sedl přede mě. Vypadal jako dítě které čeká až mu maminka začne číst pohádku. Místo toho se ale domem znovu roznesl křik.
,,Tohle nezvládnu! Nemůžu tu jen tak sedět a nic neudělat!" s tím jsem se zvedla, ale Michael mě chytil za ruku a stoupl si přede mě.
,,Ariel...ani pro nás to není lehké, ale věř mu...on svůj boj nevzdá. Je silnější než my, smrt je vždy silnější než všechno ostatní. Zvládne to..." šeptal mi a při tom se mi díval do očí. Mluvil pravdu, věděla jsem to, nebo jsem tomu alespoň chtěla věřit. Chtěla jsem věřit že to zvládne.
,,Proč já? Proč jsem jeho dotek přežila? Třeba bych..."
,,Na to ani nemysli!" vykřikla blondýnka za mými zády a já se na ní otočila. Nebyla naštvaná, spíš zoufalá.
,,Ale...přežila jsem to jednou, třeba bych..."
,,Ne Ariel! Co myslíš...myslíš že by nám poděkoval za to že jsme tě to nechaly udělat? Uvědom si že jestli se ti něco stane neodpustí si to. Z nějakého důvodu tě zachránil, nemrhej tím darem."
,,Není obvyklé aby smrt dala život." doplnila Ami a já se k ní obrátila.
,,Ale já..." chtěla jsem něco říct, ale veškerá mé myšlenky přerušil srdcervoucí křik který se rozlehl domem.
,,Můj bože!" zakřičela jsem a zacpala si uši, ten křik mě zabijí. To jak trpí mě zabíjí.
,,Ariel! Klid, bude to dobrý."

Michael mě vzal do náruče a odnesl zpět na sedačku.
,,Ne..já...nemůžu.." vzlykala jsem a nechala slzy ať si dělají co chtějí, anděl co mě držel v náruči mě víc stiskl. Byla jsem mu vděčná, ale musela jsem pryč, pryč z tohohle domu.
,,Vezmu tě ven, pojď." zašeptal mi do vlasů, jako kdyby slyšel mé myšlenky a i se mnou v náruči se zvedl.