Vládkyně-II.Díl-Andělský dům✔️

8.Kapitola

Moje štěstí a úsměv ale neměli dlouhé trvání. Jen co řekl mé jméno se jeho oči znovu zavřely a já nevěděla jestli mě opravdu viděl.
,,Gabriely." vydechla jsem a on ke mě přišel.
,,Je unavený, nic si z toho nedělej. Vyčerpává ho to. Můžeš to potom zkusit znovu a pak zase dokud nedostane rozum." řekl klidně a já k němu zvedla hlavu. Tolik jsem doufala, že se mi to povede na poprvé a teď je všechno pryč. Smutně jsem sklopila hlavu a Gabriel mi pomohl na nohy. Nechtěla jsem odejít, chtěla jsem být s ním, ale anděl po mém boku mě tlačil ke dveřím a já neměla sílu odolávat.
,,Udělala jsi toho hodně Ariel, nemusíš cítit pocit viny." řekla mi Ami kterou jsme míjeli. Měla jsem pocit viny? Ano, chtěla bych toho udělat víc, ale co víc jsem mohla dělat? Nemůžu se ho dotknout.
,,Pojď. Jedla si něco?" zeptal se mě Gabriel když jsme scházely ze schodů a já si vzpomněla na to jedno kousnutí do jablka. Neměla jsem hlad, ale Gabriel byl neústupný. Jen co jsme dorazily do haly a on mě posadil do křesla, postavil přede mě talíř s tousty. Neříkám, že nevoněly nádherně, ale můj scvrklý žaludek by jen těžko něco přijal.
,,Vezmi si." vyzval mě a sedl si na sedačku po mém levém boku. Neochotně jsem se naklonila a jeden z toustů si vzala.
,,Ariel, nemůžeš toho udělat víc než jsi už udělala." řekl když chvíli zkoumal moje ruce co si prohrávali s toustem a sem tam odlomily malý kousek, který jsem si poté vložila do pusy.
,,Gabriely, máš nějakou teorii, proč jsem jeho dotek přežila?" zeptala jsem se a podívala se na něj. On se zvedl ze svého místa a přešel k oknu.
,,Víš Ariel, kdysi dávno tu byl člověk co stejně jako ty, dokázal jeho dotek přežít. Dívka." rozšířily se mi oči a s plnou platností jsem odložila nedojedený toust.
,,Ale? Je tam nějaké ale, že jo?"
,,Ano, ovšem nejsem si jistý jestli bych ti ten příběh měl říct. Je to kus Azraela a něco takového by ti měl říct sám."
Už to tu bylo zase, zase ty tajnosti a že by mi to měl říct on sám. Co tak důležitého to je?
,,Gabriely, věř mi že bych se ho na to ráda zeptala, ale nemůžu. Řekni mi to prosím, umím zachovat tajemství."
,,Tohle není tajemství Ariel, ale je to kus bolestivé minulosti a..."
,,Gabriely, řekni jí to." ozval se ode dveří ženský hlas a já se otočila. Stála tam Ami se třemi černými pery v ruce. Hned jak viděla, že sem se mi jich všimla, zakryla je druhou dlaní.
,,Ami!" vykřikla jsem a rozběhla se k ní.
,,Ariel promiň, nechtěla jsem abys to viděla." řekla když znovu ruce rozevřela a já uviděla tři krvavá, černá pera.
,,Sám si je vytrhává." zašeptala a vložila mi pera do dlaně. Cítila jsem jak hebká jsou, jako pera ptáků. Možná havraní pera, ale ne, tohle byly pera samotného anděla smrti, mého Azraela.
,,Proč to dělá?!" zavzlykala jsem a Ami mě objala.
,,Není to poprvé, už jednou tohle dělal. Trpí tím, že si myslí že tě zabil. Proto bys měla znát ten příběh."
,,Gabriely, musí být způsob jak to zkusit. Vidíš sám, že mu na ní záleží a ani Ariel není lhostejný. Zkusme to prosím, nemůžu se na něj dál dívat." zaprosila andělovým směrem a já se na něj taky otočila.
,,Zkusit co?" zeptala jsem se a střídavě se dívala na Ami a pak na Gabriela.
,,Řekni jí to ty, tebe má rád. Kdyby zjistil, že jsem jí ten příběh řekl já, zabil by mě." řekl po chvíli mlčení Gabriel a Ami nadšeně povyskočila.
,,Můžu jí vzít k němu? Vždycky když je od něj daleko dělá tohle." řekla ještě a podívala se na mé ruce kde pořád ležely jeho pera.
,,Fajn, jdu taky." vydechl anděl u okna a pomalým krokem šel k nám. Takže když nejsem u něj, vytrhává si pera? Sakra Gabriely, kolik jsi mi toho ještě neřekl?
,,Nechci tě zbytečně děsit. Kdybys odešla a už se nevrátila...vzdal by to. Na druhou stranu...i ty potřebuješ jíst a spát, na to nezapomínej." zašeptal a mě bylo jasné že znovu věděl na co myslím.
,,Jenže on je teď důležitější Gabriely." řekla jsem mu nazpět a on se zamračil.
,,Jsem si toho vědom neboj."
,,Tak pojďte, nechci sbírat další pera, bolí mě to za něj." rozkázala hnědovlasá dívka a všichni tři jsme znovu vystoupaly po schodech nahoru.
,,Ariel, vím jak tvrdohlavá jsi, ale nedovolím ti to udělat."
,,Udělat co?" zeptala jsem se když jsme zastavily přede dveřmi.
,,Až uslyšíš ten příběh, budeš se ho chtít dotknout, to je to co chce Ami zkusit. Nedovolím aby tě zabil, nevydržel bych to pak s ním."
,,Gabriely, já...neudělám nic co bys sám nechtěl ano? Jsi jeho bratr a navíc nejvyšší z andělů...nemůžu si dovolit neposlechnout tě. Přeci...hm, dotknout se ho chci už teď, nemyslím si že by to nějaký příběh ještě zhoršil. Dobře?"
,,Díky, že mi tolik důvěřuješ Ariel." usmál se na mě Gabriel a Ami mu drkla do ramene.
,,Vidíš, já jsem říkala, že je rozumná. Teď už pojďte, chci už zase slyšet ty jeho nadávky. Nudím se." řekla Ami a já se musela usmát, je fakt že Azrael nebyl nikdy zvlášť zdvořilý. Taky mi to chybělo. Chyběl mi on celý. Zhluboka jsem se nadechla když Gabriel otvíral dveře a připravovala se znovu na ten pohled co mě srážel na kolena.
Nemýlila jsem se, vidět ho schouleného do klubíčka mě bolelo pořád jako poprvé. Ležel skoro stejně s tím rozdílem, že měl přes bok přehozené jedno křídlo jako přikrývku.
,,Už s nimi alespoň dokáže hýbat. Děsilo mě jak vypadaly předtím, byly tak...bez života." vydechla Ami a sedla si do jednoho z křesel v pokoji.
,,Ami, všimla sis, že se začínají znovu opeřovat?" řekl Gabriel a Ami se znovu zvedla.
,,Máš pravdu, Ariel to dokázala! Hojí se, ale dívej, blány mizí. Myslíš že bude mít stejná křídla jako my?"
,,To nevím, budeme muset počkat až se probere."
Opravdu se zdálo, že od mé minulé návštěvy se jeho křídla změnily. Měla bych být šťastná, ale já jsem chtěla aby se už probral.
,,Gabriely...mohla bych..." začala jsem když se Azrael pohnul, převalil se skoro na záda a jeho křídlo spadlo k tomu druhému. Chtěla jsem si k němu znovu kleknout, být mu tak blízko jak jsem jen mohla a anděl po mém boku kývl.
,,Běž, jen dej pozor." zašeptal a já udělala pár kroků k Azraelovi. Gabriel věděl co chci udělat a dovolil mi to. Proto jsem na nic nečekala a klekla jsem si vedle jeho postele.
,,Ahoj Azraeli." zašeptala jsem a položila si hlavu vedle jeho ruky. Nepatrně se pohnul a já jsem sledovala jak svou ruku přesunul blíž ke mě, dokonce i když byl v takovém stavu si dokázal držet odstup.