Vládkyně-II.Díl-Andělský dům✔️

5.Kapitola

,,Michaely, jste doopravdy sourozenci, nebo to byla jen lež?" zeptala jsem se ho když mě odnesl na sedačku a uložil do své náruče.
,,V podstatě jsme. Ale je to složitější než se zdá." odpověděl mi a motal si při tom jeden z pramenů mých vlasů na prst.
,,A vysvětlíš mi to?" řekla jsem a zvedla k němu hlavu. Vypadal zamyšleně.
,,Chceš ode mě pohádku o stvoření světa?" usmál se a já taky. Jo pohádka ta by se teď hodila.
,,Jestli mi to teda můžeš říct, nerada bych tě dostala do nějakých problémů kvůli tomu žes mi vyzradil nějaká tajemství."
,,Tajemství? Problémy? To nehrozí, neboj." uklidnil mě a já si znovu položila hlavu na jeho hruď. Jeho hlas byl tak zvláštně uklidňující, že když mluvil, měla jsem pocit, že je vše v pořádku. Měl by být spíš anděl klidu.
,,Dobře." souhlasila jsem a zavřela oči.
,,Na začátku, na tom úplném začátku byly dva bratři. Bůh a ďábel, kteří si měli rozdělit zemi, ale jak to bývá u sourozenců hádali se. Ďábel chtěl lidi jako otroky, aby se mu podvolily a klaněli. Chtěl vládnout krutě a bez citu. Oproti tomu bůh, ten chtěl opak. Chtěl aby lidi žily v míru, myslel si že si jejich lásku a víru musí zasloužit. Hádaly se tak moc, že vznikl nikdy nekončící boj o nadvládu. A tak se jednoho dne ďábel rozhodl stvořit svého nejbližšího společníka který mu měl pomáhat v podrobování země. Víš kdo to byl?"
Zkusila jsem si to představit, bůh je ten dobrý a ďábel ten zlý. Koho by mohl ďábel stvořit aby mu pomohl?
,,Nevíš? Hele, nechci abys ho kvůli tomu soudila ano?" vypadlo z něj po chvíli zkoumání mého zamyšleného obličeje.
,,Říkal jsem ti že Gabriel a Azrael jsou dva protiklady..."
,,Azrael! To on to byl, to jeho stvořil ďábel?!" došlo mi konečně a Michael přikývl.
,,Takže když ďábel stvořil Azraela, bůh stvořil Gabriela?"
,,Ano. My ostatní jsme jen doplňky. Já jsem v podstatě rovný tvému příteli." zamračila jsem se.
,,Tím myslíš toho parchanta?"
,,Jo myslím toho co tam byl včera. Já jsem něco jako pomocná ruka Gabriela, to samé je i Rafael. Opravdový bratři jsou vlastně Gabriel a Azrael. Pak jsem já s Rafaelem."
,,Páni...máte dost složitý příbuzenský vztahy." vydechla jsem a on se zasmál.
,,To ano. Chceš slyšet i to jak se Azrael přidal na naší stranu? I když tak úplně nevím jestli by bylo rozumné ti to říkat."
,,Proč?" zeptala jsem se a znovu k němu zvedla hlavu.
,,Je to...dost smutný příběh a měl by ti ho říct spíš on."
,,Tak mi to neříkej." vydechla jsem a on se na mě překvapeně podíval.
,,Ty to ze mě nebudeš mámit, vydírat nebo mlátit?"
,,Ne, jestli mi to nechceš říct, neříkej." usmála jsem se a jemu se ulevilo. Neříkám, že jsem nebyla zvědavá, ale nebudu z něj dolovat informace které mi nechce říct. Zeptám se na to samotného Azraela.
,,Takže, on je teď s vámi?" řekla jsem po chvíli a on kývl.
,,Věř mi nebylo jednoduché z něj dostat zlo a pořád v něm něco zůstalo, ale nikomu neubližuje. Tak jak to dělal dřív."
,,On někdy někomu ublížil?" řekla jsem a představila si Azarela jak s radostí zabíjí lidi. Jen tak, protože může.
,,Stvořil ho ďábel Ariel, žádné dobro v něm nebylo až do určité chvíle. Změnil se. Potom začal ďáblovi odporovat, neposlouchal ho a po tom se k nám přidal už úplně."
,,Jsem na něj hrdá." vydechla jsem a cítila jsem jak Michael ztuhl, zvedla jsem k němu hlavu a on se na mě upřeně díval.
,,Tak tohle mu budeš muset říct, bude legrace sledovat jeho výraz." usmál se a já taky.
,,Vlastně mu jeho schopnost nezávidím. Nedokázal bych to...nedotýkat se někoho koho miluji. Musí to být šílené." s těmi slovy mě pohladil po tváři a já si uvědomila, že tohle Azrael nikdy nebude moct udělat. Zamrzelo mě to.
,,A tys někdy někoho miloval?" zeptala jsem se a on přikývl. Pak jsem si uvědomila, že tohle asi nebyla nejvhodnější otázka.
,,Promiň Michaely, nic mi do toho není. Omlouvám se." řekla jsem omluvně a sedla si tak abych na něj viděla.
,,Nic se neděje Ariel, je to dlouho, byla člověk. Já jsem nesmrtelný, nemělo to budoucnost." vydechl a zavřel oči. Je to sice dlouho, ale pořád ho to bolí. Jenže s tím co mi řekl mi došla jedna zásadní věc. Já jsem taky člověk...
,,Michaely...Azrael je taky nesmrtelný, že ano?" zeptala jsem se a on se na mě podíval. Určitě ví proč se na to ptám.
,,Ano Ariel...je." zašeptal a mě se do očí tlačily slzy. To znamená...
,,Ale teď na to nemysli prosím, neřeš budoucnost, nebuď jako já. Užívej si přítomnost, kvůli němu."
,,Jenže, jaký to má smysl? To všechno, když nás nic nečeká?"
,,Ariel nemysli na to, ne teď prosím." zaprosil a znovu mě sevřel v náruči. Nemohla jsem to nechat být, kdybych si jen dovolila milovat ho, bylo by to k ničemu. Já jednoho dne zemřu a on tu pořád bude. Je to zbytečné...všechno.
,,Ariel řekl jsem ať na to nemyslíš." vydechl mi do vlasů.
,,Nemyslím." zašeptala jsem mu na zpět a on se na mě vyčítavě podíval.
,,Nelži někomu jako jsem já." usmál se a já na něj zvedla obočí, jak to může vědět?
,,Jak víš že jsem lhala?"
,,Žiju už dost dlouho Ariel, poznám to. Stejně tak jako i ostatní emoce a city. Vím, že ti na něm záleží a tohle tě teď bude trápit pokaždé když si na to vzpomeneš. Budeš pořád přemýšlet k čemu je to všechno dobré když vás nic nečeká. Znám ten pocit Ariel."
,,Jenže..."
,,Ne Ariel, neopouštěj ho. Prosím. Potřebuje tě, i když si to sám nechce přiznat. A teď tě potřebuje, aby měl proč bojovat. Představ si to, být na jeho místě, chtěl tě zachránit a místo toho tě zabil, neví že jsi naživu a proto nebojuje. On chce trpět, proto se neuzdravuje. Trpí kvůli tomu, že zabil člověka na kterém mu záleželo. Je to jeho osobní trest. Mohl by se uzdravit, má tu moc, ale on nechce. Čím dřív zjistí, že jsi naživu, tím rychleji se uzdraví."
,,A to mi říkáš až teď?!" vykřikla jsem a posadila se.
,,Chtěl to Gabriel Ariel, potřebovala jsi se dát dohromady." řekl omluvně a já se zvedla.
,,Fajn, jdeme!" zavelela jsem, on se usmál ale taky se zvedl. Babička pořád seděla v kuchyni za stolem a sledovala nás.
,,Babi, jdeme pomoct jednomu zabedněnému andělovi. Nevím kdy přijdu, nečekej mě." řekla jsem jejím směrem a Michael se na ní omluvně usmál. Připadala jsem si jako velitel.
,,Dobře holčičko, jen nezapomeň že máš babičku, zavolej mi ano?"
,,Jasně babi!" vydechla jsem a běžela jí obejmout, pak jsem na sebe hodila bundu a tak jak jsem byla v těch otřesných teplácích a ještě horším tílku jsem vyběhla ven nechávajíc Michaela daleko za sebou.

Když se konečně rozloučil s babičkou stála jsem už opřená o kapotu jeho auta.