Mafia Princess

50. Kapitola

Než začnu psát kapitolu, tak bych se chtěla v první řadě omluvit za mou neaktivitu. Dlouho jsem nepsala ani nijak nereagovala na vaše komentáře. Potřebovala jsem si prostě na chvíli odpočinout, po přijímacích zkouškách toho na mě bylo poměrně hodně a mě začínaly docházet nápady a celá jsem byla dost unavená a do toho škola... Teď jsem si konečně po delší době zapnula wattpad a jsem v údivu. Nečekala jsem, že mé příběhy budou mít stále dost velký úspěch. Moc vám děkuji, jelikož překonáváme neustále hranice. 
Nyní vás čeká kapitola z pohledu Daniela, tak snad zaujme.

Daniel

Kousek od baru se strhla nějaká rvačka, dlouho jsem nic takového neviděl, přestřelky jsou normální, ale rvačky, to se u mafiánů nevidí. Čím dál více lidí se přidávalo a mě se to moc nelíbí.

,,Sophii, měli by jsme jít." otočil jsem se na ni, ale ona tam už neseděla. To mi nemohla aspoň říct, že odchází. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikde jsem ji neviděl, ale pak jsem zahlédl pohyb. To je tam chlap a někam táhne Sophii. Nemotorně jsem seskočil z barové židličky a vydal se za ní. 

,,Pomooc." křičela Sophie, ale nikdo ji nepřišel na pomoc. To jsou zde lidé tak bezcitní. Zrychlil jsem v kroku, že jsem skoro běžel, přece nenechám, aby někdo ublížil Sophii.

Ocitli jsme se na prázdném parkovišti, kde nestálo ani jedno auto. Co tu děláme?

,,Hej, pusť ji." zakřičel jsem na toho chlapa, který Sophii hned pustil a namířil si to ke mně.

,,Do prdele." zaklel jsem, ale nesmím to vzdát.

,,Utíkej Sophie." zakřičel jsem na ni. 

,,Nemůžu tě tu nechat." zavzlykala.

,,Běž." zakřičel jsem znovu. Jestli má někdo umřít, tak ať jsem to raději já. Konečně se rozeběhla, tak a co bude teď?

Než jsem se nadál měl jsem v jeho obličeji pěst.

,,Au." sykl sjem bolestí a cítil jsem, jak mi teče krev z nosu.

Rozmáchl jsem se a vrátil jsem mu ránu zpět. Jenže mu se to moc nelíbilo a hned mi ji též vrátil. 

***

,,Danieli." uslyšel jsem hlas nad sebou. Pomalu jsem otevřel oči. Nade mnou byla skloněná Sophie a po tváři ji tekly slzy.

,,O můj bože, jsi v pořádku." objala mě.

,,Jo, v pohodě. Kde je ten borec?" zvědavě jsem se zeptal.

,,Utekl, myslel si, že tě zabil...." na chvíli se odmlčela a po tváři zase tékly slzy. ,,Já si to taky myslela." zavzlykala jsem.

,,Jsem v pořádku." zopakoval jsem ještě jednou.

,,Pojď, půjdeme do hotelu a já tě ošetřím." nabídla mi, ale stále byla vytřepaná.

,,To zní jako dobrý nápad." pousmál jsem se a pomalu se postavil na nohy.

,,A co ty? jsi v pohodě?"zeptal jsem se, jelikož se pořád lehce třepala a nevypadala zrovna nejlépe.

,,Jojo." zakývala hlavou, ale já poznal, že vše není, tak jako dřív, ale lepší bude jí nechat, musí se ze všeho taky vzpamatovat.

Po cestě mezi námi vládlo naprosté ticho ani jeden jsme nic neříkali a pomalu se ploužili k hotelu. Bylo to velmi zvláštní ticho a šlo poznat, že jsme z něj oba nervózní. 

,,Sophie..." promluvil jsem a chtěl ji říct, že mě mrzí, co se stalo, ale že ji prostě miluju, potřeboval jsem ji to říct.

,,Mlč." přiblížila se ke mně a spojila naše rty.

I když je tato kapitola kratší, tak doufám, že se i tam líbila. Moc vám děkuji za stálou podporu, mám z toho obrovskou radost.
Vaše DennySka :*