Ten Elements *DOKONČENO*

Zase spolu

„Už se probouzí."

Co se stalo?

„Vypadá příšerně. Opravdu jsme měli poslat Chrisse."

„Tak se omlouvám, že jsem dělal svoji práci, kterou jste mi jen tak mimochodem přidělily vy."

Tma.

„Nesmíme se hádat. Koukejte, co jsme už dokázali. Teď se nemůžeme rozdělit."

„Máš pravdu. Navíc, jak znám Chrisse, nepřemluvili bychom ho k tomu."

„Ale stejně jsi to podělal. Měl jsi vzít jenom ji."

Co se děje?

Hlasy se pomalu stávaly zřetelnějšími. Už je dokázala rozlišit – byly tady minimálně dvě ženy a jeden muž, ale nepoznávala žádný z nich.

Může otevřít oči? Ano, zdá se, ale radši je ještě nechá zavřené. Kdoví, o co těmhle lidem jde.

„Je v pohodě? Protože jestli ne a jestli se brzo neprobere, zaškrtím tě."

Muž se začal bránit: „Pokud je mrtvá, je dobře, že jsem vzal i toho kluka. Budeme mít náhradu."

Ozvalo se plesknutí a jeden z ženských hlasů odpověděl: „Idiote! Takhle to nefunguje. On nemá protekci. Proč jsi tak nespolehlivej..."

Druhá žena, která působila nejklidněji, mezitím přišla blíž. Šlo to poznat, protože její hlas zněl hlasitěji.

„Vím, že jsi vzhůru. Otevři oči, ať se Sammie nezblázní. Neboj, nechceme ti ublížit."

Nevím proč, ale mám pocit, že jim můžu věřit.

Můžu jim...

věřit.

Pohled Trishy

Otevřela jsem oči. Nic jsem zatím neviděla, ale slyšela jsem, jak jeden z přítomných zalapal po dechu, a podle tupého nárazu vedle sebe jsem usoudila, že se posadil k nám. Ten zvuk musel něco nastartovat, protože se mi jako s lusknutím prstů vrátil zrak. Cítila jsem se, jako kdybych se dívala přes vodu, ale viděla jsem.

„Díky bohu," promluvila postava vedle mě a já poznala, že je to ta druhá dívka. „Lež, nehýbej se. Jsi vzhůru, to zatím stačí. Zatracenej Anthony, pořádně mě vyděsil."

„Je živá, můžu už jít?" ozval se znovu mužský hlas. Zněl otráveně.

Sedící dívka si povzdechla, ale souhlasila. Slyšela jsem rychlé kroky a potom klapnutí dveří. Brzy ho následovala i ona a nechala mě jen s tou poslední.

„Jsi Trisha, viď?"

Pokusila jsem se přikývnout, ale hýbání hlavou bylo zatím nemožné. Nadechla jsem se a podařilo se mi vymáčknout ze sebe krátké „ano".

„Pamatuješ si něco?"

Nevěděla jsem. Nedokázala jsem se soustředit na vzpomínání.

A pak najednou se mi to všechno vrátilo. Hlava mě bolela a měla jsem pocit, že omdlím, ale vzpomněla jsem si.

To rande. Carlos. Zvláštní pocit, zamotaná hlava a-

Carlos.

Co je s ním? Co se mu stalo? Zabili ho tihle lidi?

„Co je s Carlosem?!" vyjekla jsem, možná až trochu moc agresivně.

„Nic mu není, aspoň pokud víme," uklidňovala mě moje společnice. Pořád jsem neviděla její obličej, ale zdálo se, že má tmavé vlasy. „V ideálním případě měl zůstat na Aranaidě, ale protože jsme tenhle úkol svěřili Anthonymu, je teď tady... Až budeš v pořádku, můžeš ho vidět. Nemáš náhodou epilepsii? Taková reakce není normální ani po špatném přesunu."