Ten Elements *DOKONČENO*

Třetí únos

Caino seděl za svým stolem, když se ozvalo zaklepání na dveře. Tenhle zvuk často neslyšel, moc lidí sem nechodilo, a právě díky tomu přesně věděl, kdo to bude.

„Dále," prohodil nezaujatě ke dveřím.

Dveře se otevřely a v nich stál přesně ten, koho Caino očekával. Nesměle vešel dovnitř a ihned sklopil zrak, jakmile si všiml, že se na něj Caino dívá.

„Tak jaké mi neseš dobré zprávy?" zeptal se Caino nově příchozího s blahosklonným úsměvem.

Ten úsměv mu ale moc dlouho nevydržel, protože muž neodpověděl. Caino se opřel lokty o stůl. Propaloval muže pohledem.

„Takže ty," ukázal na něj nožem, který sebral ze stolu, „mi chceš říct, že se vám je nepodařilo dostat sem?"

Žádná odpověď.

„Působivé," povzdechl si Caino a poté, co se setkal s tázavým pohledem svého podřízeného, dodal: „ta odvaha, co máš, překvapuje mě, žes vůbec přišel, abych pravdu řekl."

Caino zklamaně zakroutil hlavou, stále si hrál s nožem. Pak se zvedl od stolu a začal přecházet po místnosti.

„Chceš umřít?" zeptal se.

Odpovědi se mu znovu nedostalo, což bylo docela pochopitelné, protože takovou otázku bylo těžké zpracovat.

„No tak, řekni mi, člověče, chceš umřít?!" štěkl na něj a bez toho, aby čekal na odpověď, pokračoval, hlasitěji a hystericky: „Protože já ano, já ano, slyšíš? Abych už tohle nemusel dělat, abych už nemusel řešit vás! Vás všechny, jste úplně k ničemu! K. Ničemu."

Jeho hněv rychle vyprchal do trpkého klidu, znepokojivého trpkého klidu. Jeho podřízený byl stále v šoku, když na něj Caino znovu promluvil.

„Zavaž mi oči," přikázal a natáhl k němu ruku, ve které držel pásku.

Muž se rychle vzpamatoval a vzal si ji od něj, aby splnil rozkaz.

„No vidíš, aspoň něco umíš," utrousil Caino posměšně.

Na stěně před ním byly fotky, fotky mladých lidí, skoro dětí. Rozmáchl se pravou rukou a hodil nůž, co v ní držel proti stěně s fotkami. Jeho ruka, nůž a náhoda rozhodly o novém předmětu zájmu. Caino si sundal z očí pásku a se zalíbením se podíval na stěnu před sebou.

„Tu mi přivedete jako první, je ti to jasné?" obrátil se na muže. Ten jen tiše přikývl, netušil, proč kolem toho muselo být takové divadlo.

Caino se na něj dost zle podíval, protože mu ve tváři vyčetl, co si o jeho metodách myslí. Není nutno dodávat, že se mu tichá a nejistá kritika svého podřízeného vůbec nelíbila.

„Aspoň jednu sem snad dostat zvládneš. Jestli ji nepřivedeš, nebude to hezké, věř mi, ale ty to uděláš, že ano?" usmál se Caino naoko soucitně.

Muž přikývl, chtěl pryč. Co nejrychleji, co nejdál. A tak šel, Caino ho poslal ven ze své kanceláře a sám se posadil znovu na židli a položil si hlavu na stůl.

„Proč tohle musím dělat?" povzdechl si žalostně a hledal odpověď v chladných stěnách a prázdném prostoru své kanceláře.

Pohled Row

Seděli jsme všichni u snídaně a sluneční paprsky poklidně klouzaly po stole. Chuť palačinek už sice není, co bývala, ale za tu práci, co si s nimi Annie dala, to stálo. Bylo to rozhodně příjemně nostalgické.