Ten Elements *DOKONČENO*

Výstava

Když auto Asariových zastavilo před muzeem, Vixi měla co dělat, aby nezačala protestovat nahlas. Jako většina květnových dnů byl i dnešek docela příjemný. Navíc byl pátek, což většina studentů Fleurwoodského gymnázia po konci vyučování oslavovala schůzkou v cukrárně nebo u plaveckého bazénu. Ale ne, nadávala Vixi v duchu, nás mamka vytáhne do muzea.

Přemýšlela, co teď asi dělají její kamarádky. Trishe odjeli rodiče na víkend pryč a její bratr měl do neděle zůstat u kamaráda, takže měla celý dům pro sebe. Ashley a Carol šly jako každý pátek ke koním. Elie, Zuzi a Rikki se složily na pizzu. Co by teď dala za pizzu.

„Bude se vám to líbit," ujišťovala paní Asariová své dcery. Ani jedna z nich se netvářila moc nadšeně.

„Možná," zabručela starší z nich. „Mělo by, protože kvůli tomu přijdu o svoje plány."

„Dano," napomenula ji matka ostře. „Žádné plány nemáš. Nechápu, proč nemůžeme dělat něco podle mého plánu. Doufám, že mi dnešek nezkazíte."

Vixi protočila oči, ale rychle vystoupila. Nechtěla svojí matku dál poslouchat, protože měla pocit, že by si opravdu začala stěžovat, a rozhodla se neriskovat.

„O zaracha nestojím," zamumlala si pro sebe. „Můžu jít aspoň koupit lístky?" dodala nahlas.

„Dnes je to tady zadarmo," oznámila paní Asariová. „Můžete být rády, že jsme to ještě stihly."

„Jo, jsem fakt nadšená," zabručela Vixi a zamířila ke vchodu do budovy. Schválně nakopávala všechny kamínky a dál se mračila.

„Práce studentů místní umělecké školy," přečetla Dana ceduli u dveří. „Má tam něco i Maddie?"

„Madison Woodsová?" zamyslela se paní Asariová. „Myslím, že ano, ale nejsem si jistá. Možná tady bude i Rikki."

„Ne," ozvala se Vixi trucovitě. „Ta šla na pizzu."

„Bude tě to zajímat, uvidíš," přesvědčovala ji její matka, ale Vixi jen rychle prošla dveřmi a brzy se jim ztratila z očí.

Pohled Vixi

Cítila jsem, jak mi buší srdce, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to ze vzteku nebo z běhu. Tu zatracenou pizzu jsme si plánovaly několik týdnů a teď jsem měla celý den zkažený. V duchu jsem nadávala na mamku, že nás sem vytáhla, ségru, že si dostatečně nestěžovala, a i na Rikki, Zuzi a Elie, že naši schůzku nemohly přerušit, protože jindy neměly čas. Samozřejmě. Všichni mají co dělat, jenom já se vždycky nudím, a když už si udělám plány, něco mi je zkazí, běželo mi hlavou a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

Vysmrkala jsem se, což přitáhlo pozornost dvou starších žen, které si prohlížely jeden z obrazů. Nesouhlasně se na mě dívaly, dokud jsem nezacouvala mezi dva panely a neopřela jsem se o zeď tak, aby mě nebylo vidět.

Možná je tady nouzový východ, napadlo mě. Pro lidi v nouzi. Já teď v nouzi jsem.

Rozhlédla jsem se. Ty dvě babičky se přesunuly za roh, takže chodba byla prázdná. Nouzový východ tady ale nebyl, viděla jsem jen dveře od záchodů.

Napadlo mě, že bych tam mohla nějakou dobu zůstat. Možná bych chytila wifi a mohla bych napsat holkám, ať mi aspoň kousek pizzy nechají. Dlouho jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem vyrazila k záchodům. Jen jsem doufala, že budou čisté.

V půli cesty jsem ale něco zaslechla. Znělo to jako tlumený rozhovor, přesně tak hlasitý, abych rozeznala hlasy, ale ne slova. Tentokrát mi rozhodnutí netrvalo tak dlouho – wifi ani na záchodech nebude a fakt, že jsem ničemu z rozhovoru nerozuměla, mě přiváděl k šílenství. Otočila jsem se a následovala jsem hlasy, dokud jsem nedošla k závěsu. Odhrnula jsem ho a spatřila jsem před sebou malou místnost skoro prázdnou, kromě dřevěné masky visící na stěně.

Její oči se na mě nepřátelsky dívaly a v jednu chvíli jsem se chtěla otočit a utéct, ale hlasy ještě zesílily. Bohužel jsem jim rozuměla ještě míň, změnily se v šum a já jsem pocítila zvláštní sílu, která mě k masce táhla. Zavřela jsem oči, abych se na ni nemusela dívat, a natáhla jsem ruku, abych se jí mohla dotknout...

Pohled Dany

Stála jsem právě před hliněným modelem Fairwoodu, když se ozval výkřik. Rozhlédla jsem se, ale zdálo se, že ho nikdo další nezaregistroval.

„Neslyšela jsi to?" zeptala jsem se mamky.

„Co myslíš?" odpověděla mi a změřila si mě pohledem. „Jsi v pořádku?"

Já jo, ale Vixi ne, prolétlo mi hlavou nečekaně a jako na povel jsem se rozběhla jednou z chodeb.

Nevěděla jsem, co dělám, dokud jsem prudce nezabrzdila před napůl odhrnutým závěsem. Najednou mi po zádech přeběhl mráz. Nepříjemný pocit, který ale po několika vteřinách odezněl. Nahlédla jsem za závěs a spatřila jsem jen obyčejnou prázdnou místnost.

„Vixi!" zavolala jsem, ale sestra neodpovídala. Kousek od závěsu jsem zahlédla dveře od záchodů. Možná viděla pavouka, napadlo mě a vtrhla jsem dovnitř. Nevšímala jsem si postarší paní, která mě od umyvadla sledovala nepříjemným pohledem, a otevřela jsem všechny kabinky, jednu po druhé. Všechny byly odemčené, ale Vixi nikde.

V kapse mi zapípal mobil. Když jsem ho vytáhla, zjistila jsem, že se připojil na wifi a přišla mi zpráva od Adelaide Kaartové, jedné z mých spolužaček.

Ahoj, platí pořád, že přijdeš na tu párty?

Okamžitě jsem odepsala: Jo, pokud se něco nestane... Můžu vzít Vixi s sebou?

Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. Počkej... Kdo je Vixi?

Moje sestra... Mladší. Určitě jsi ji už viděla, když jsme přišli poprvý, povídala si s vaším křečkem. Pamatuješ?

Na tu návštěvu jo... Ale vím na sto procent, že jsi tam byla jenom ty. Nikdo další.

Znovu jsem se cítila, jako kdyby mi někdo za krk vychrstl ledovou vodu. Tentokrát ale nepomohlo oklepání se, ani ujišťování, že je všechno v pořádku.

Ne. Tentokrát tady určitě něco nehrálo.