Ten Elements *DOKONČENO*

Den otevřených dveří

Sobotu si takhle Xenia rozhodně nepředstavovala.

V osm ráno jí zazvonil budík. Nevěnovala mu pozornost, dokud jí nedošlo, proč ji budí i při volném dnu.

A to byl teprve začátek.

Velice rychle začala litovat, že se do příprav dne otevřených dveří rozhodla zapojit. Když doběhla do školy, zjistila, že je jedna z posledních a paní Phelpsová z toho rozhodně nebyla nadšená.

„Co jsem čekala od nováčka," zaslechla, jak si pro sebe mumlá. Očividně i jí chyběl spánek, nebo aspoň několik hrnků kávy.

Ostatně nikdo ze studentů nebyl nadšený z toho, že by měl i víkend trávit ve škole. Rozdělili se do týmů podle zaměření, což zabralo první půlhodinu, po které byli všichni ještě rozmrzelejší. Přítomnost paní Phelpsové bylo to jediné, co je drželo od toho, aby na sebe nezačali křičet.

Jediná Adalyn se zdála být v pořádku. Xenia jí za to byla vděčná, opravdu nestála o to, aby se k brzkému vstávání, sobotě trávené ve škole a k nepříjemnému úkolu přidala ještě naštvaná parťačka. Alex naproti tomu po všech okolo házel zuřivé pohledy a vypadal, že se musí krotit ze všech nejvíc, aby nezačal házet i něčím jiným.

„Dobře," vydechla učitelka vyčerpaně, „konečně jste všichni zase normální." Slovo konečně zvlášť zdůraznila a Adalyn se zahihňala.

„Víte, co máte dělat. Pokud si někdo není jistý, ať přijde za mnou pro radu."

„Pojď, hudebna je tudy," ukázala Adalyn na jedno ze schodišť, chytila Xeniu za loket a odtáhla ji správným směrem. Xenia se nechala, dokonce za to Adalyn v duchu děkovala. Nebyla si jistá, jestli by se dokázala pohnout z místa, i když dobře věděla, kde se místnost nachází. Byla prostě stále moc unavená.

Pocit ospalosti z ní ale spadl, jakmile Adalyn odemkla. Vůbec to tady nevypadalo jako při normální výuce – stěny kolem byly polepené plakáty místních skupin a uprostřed stálo naleštěné koncertní křídlo.

„Wow," vydechla Xenia překvapeně. „Jak se to sem všechno dostalo?"

„Řekněme, že jsem si přivstala," odpověděla Adalyn a snažila se tvářit tajemně. Byla na to ale až moc nadšená, takže nakonec vzdala své úsilí a nechala svůj obličej, aby se rozzářil. „Přišla jsem dřív a tohle všechno," ukázala na plakáty, „jsem měla nakoupené už z dřívějška. Obvolala jsem všechny z těch kapel a všichni souhlasili, že sem přijedou zahrát."

Chvíli pobaveně pozorovala, jak Xenia mlčky žasne, a pak nenuceně prohodila: „Takže, k tomu, proč jsem si tě vybrala jako pomocnici..."

„Ano?" vyhrkla Xenia, odtrhla oči od výzdoby a zaměřila pozornost na Adalyn. „Proč?"

„Myslela jsem si," začala Adalyn opatrně, „že by bylo zajímavý, kdyby tady hrálo ještě víc lidí. Mluvila jsem o tom s Phelpsovou a i ona myslí, že je to dobrý nápad."

„Nenapínej mě," požádala ji Xenia naoko rozladěně. „Když budeš všechno takhle natahovat, nic nestihneme."

„Máš pravdu," zasmála se Adalyn. „Takže, napadlo mě, že by si mladší uchazeči o studium chtěli vyzkoušet hrát, možná by dokonce chtěli, aby někdo zahrál jejich oblíbenou písničku. Ale protože všichni z těhle," znovu mávla rukou k plakátům, „mají čas jenom večer... A naše škola má dobrou pověst, pokud jde o začínající kapely... A ty hraješ na kytaru..." Poslední větu pronesla mnohem tišším a méně jistým hlasem, jako by si přestávala být jistá, že jde o dobrý nápad. Nervózně uhnula pohledem a promnula si prsty.