Ten Elements *DOKONČENO*

Xenia

Budovou školy se rozezněl zvonek. Vzápětí se ze všech dveří vyvalili studenti, všichni nadšení z konce vyučování. Byl pátek, květen a venku svítilo slunce – naprosto dokonalý den.

Z jedné třídy vyšly dvě dívky. Patřily mezi poslední, kdo opustil místnost, a stejně jako všechny před nimi zamířily k šatnám.

„Claire, pojedeš na víkend zase do Fleurwood?" zeptala se jedna z nich té druhé.

Claire chvíli přemýšlela. „Možná," odpověděla vyhýbavě. „A co ty, kam půjdeš? Slyšela jsem, že konečně otevřou ten novej obchoďák, co slibovali tak dlouho."

„Já mám povinnosti," ušklíbla se její kamarádka nevesele. Jak předpokládala, brzy se šatnou rozlehl cizí hlas.

„Je tady Xenia? Musíme probrat organizaci akce."

Pokrčila rameny, rozloučila se s Claire a odběhla. Kluk, který ji sháněl, na ni čekal u dveří. Měl kudrnaté hnědé vlasy a nezdálo se, že by byl nadšený z toho, že ji vidí. Přesto s ní vyrazil po schodech nahoru.

„Takže, jak tyhle věci probíhají?" pokusila se navázat konverzaci. Student, kterého pro ni poslali, se tvářil nabručeně, a Xenii vůbec nebylo příjemné s někým takovým jít až do třetího patra, kde se konaly podobné schůze.

„Na žádný jsem ještě nebyla, takže fakt nic nevím," snažila se dál, ale její společník nevypadal, že by se chtěl bavit.

„Aspoň jméno bys mi říct mohl," zamračila se Xenia.

Chvíli mlčel, ale pak se téměř neslyšně představil: „Alex."

Xenia přikývla. Nikoho si pod tímhle jménem nevybavovala, ale nemohla přece znát každého ze školy, hlavně, pokud byl ten někdo tak tichý jako Alex.

Pokračovali v tichosti. Když teď znala jeho jméno, nebyla jí jeho společnost tak nepříjemná. A i když nemluvil, vypadal, že ani jemu už Xenia tolik nevadí.

Když míjeli dveře do koupelen, narazili na drobnou dívku. Xenia nepoznávala ani ji, ale Alex se na ni docela přátelsky usmál. Neznámá mu úsměv oplatila.

„Kdo to byl?" pokusila se Xenia znovu navázat konverzaci, ale jako poprvé to dopadlo bezvýsledně.

Zbytek cesty probíhal v nepříjemném tichu. Když došli před dveře do knihovny, Xenia zaklepala, odhodlaná dostat se z téhle situace co nejdřív to bude možné.

„Ah, Xenia," přivítala ji organizátorka celé schůze a učitelka výtvarné výchovy, paní Phelpsová. „Jsme všichni, můžeme začít. Posaď se prosím tady," ukázala na jednu židli v rohu, „a Alex může na svoje obvyklé místo."

Xenia děkovně přikývla a sedla si. Alex si jí přestal všímat, hned jak vešli dovnitř.

Rozhlédla se. Knihovna vypadala mnohem útulněji než jindy. Od té doby, co minulá knihovnice odešla do důchodu, se o knihy nikdo moc nestaral a místnost pomalu chátrala. Letos se pár studentů rozhodlo ji trochu uklidit a použít pro přípravu dne otevřených dveří, což jí jen prospělo. Knihy na regálech byly oprášené a uprostřed místnosti byly rozestavěné židle. Kolem Xenie sedělo dalších sedmnáct lidí, většinu z nich znala od vidění, ale několik z nich pro ni byli naprostí cizinci.

Většina z nich se věnovala svým věcem, ale jedna z nejblíž sedících účastnic si Xeniu s mírným úsměvem prohlížela.

„Jsem Adalyn," natáhla k ní pravou ruku.

„Já Xenia." Usmála se na svoji novou známou.

„Teď, když jsme všichni," vzala si slovo učitelka, „dám každému z vás pár sekund na představení se."

Xenia poslouchala, jak lidé kolem ní říkají svá jména. Pokusila se aspoň většinu si zapamatovat, ale někde kolem šestého člena týmu její myšlenky utekly k novému obchodnímu domu. Nemohla si pomoct, cítila trochu závist, když si představila, jak se její kamarádka baví, zatímco ona musí ještě zůstat ve škole.

Alexovo příjmení nepochytila, ale Adalyn se jmenovala Parkerová. Xenia si matně vybavila, že spolu jednou pracovaly v laboratoři, ale víc si nepamatovala.

Nakonec se představila i ona. Zhluboka se nadechla a snažila se znít nadšeně, aby nikdo nepoznal, jak ji tenhle nepovinný program vytáčí.

Snad to nebude tak zlé, myslela si, a kdyby bylo, aspoň budu vědět, že už se do ničeho takového nemám pouštět.

„Jsem Xenia Mödenová z třeťáku," oznámila. Nikoho to zdá se nezajímalo.

„Jak víte," začala učitelka, když skončilo představování, „den otevřených dveří pořádají tradičně studenti druhého a třetího ročníku. Jsem ráda, že se vás letos zapojilo tolik, a doufám, že se nám podaří zaujmout nové žáky.

Už jsem rozdělila úkoly druhákům, takže ti můžou jít." Několik z mladších přítomných se zvedlo a opustilo knihovnu.

„Protože vy jste zodpovědnější," otočila se profesorka ke zbývajícím z třetího ročníku, „dám vám na starost důležitější součásti akce. To zahrnuje připravení hudebního programu, vytisknutí plakátů a samozřejmě i úklid budovy."

Někdo vzadu zasténal, ale paní Phelpsová to nekomentovala.

„Adalyn," otočila se k dívce před Xenií, „jako nejklidnější tady si můžeš vybrat, co bys chtěla dělat nejradši."

Tmavovláska se zamyslela. „Myslím," řekla po chvilce, „že by mi mohla jít hudební část programu. Ale budu potřebovat pomoc."

Paní Phelpsová mlčky kývla. Vypadalo to, že Adalyn patří k jejím oblíbencům.

„Můžu si vzít Xeniu?" navrhla s nevinným výrazem.

Učitelka vypadala trochu zaskočeně. Xenia, která se pořádně zaposlouchala do rozhovoru až po zaslechnutí svého jména, se cítila stejně, vždyť ji Adalyn ještě vůbec neznala. Proč chce zrovna její pomoc?

„Tak dobře," souhlasila nakonec, i když trochu zdráhavě.

Adalyn se na ni zářivě usmála. „Příprava hudby je fajn," zamumlala směrem ke své nové pomocnici, „a i když jsme jenom dvě, aspoň nebudeme muset poslouchat ostatní."

„Dobře, ale proč sis vybrala mě?" nechápala Xenia.

„Myslím, že to ti zatím říct nemůžu," odpověděla Adalyn a začala se věnovat skládání věcí do batohu. „Ale rozhodně pomohlo tvoje loňské vystoupení."

Xenia překvapeně zamrkala. Vzhledem k tomu, že si ani ona na řečený koncert doteď nevzpomněla, neočekávala, že si ho bude pamatovat někdo další.

„Ty taky na něco hraješ?" vypadlo z ní nakonec.

Adalyn jí věnovala poslední z tajemných úsměvů, hodila si batoh přes rameno a opustila místnost.

Věděla, že Xenia bude zmatená, ale nemohla o svých úmyslech mluvit hned.

Jednou to zkusila. Ta druhá dívka se jmenovala Claire a jak se dalo očekávat, nevěřila jí ani slovo. Adalyn si povzdechla, když si vzpomněla, jak špatně její rozhovor s Claire tenkrát dopadl. Chudák holka od ní doslova utekla, a Adalyn jí to neměla za zlé. Musela znít jako naprostý šílenec.

Na lidi se muselo opatrně.

Nakonec, pomyslela si, jak bych zareagovala já, kdyby ke mně někdo úplně cizí nakráčel a řekl, že existuje jiný svět?