Ten Elements *DOKONČENO*

Tajemný strom

Dana seděla na posteli s učebnicí dějepisu a usilovně přemýšlela. Ne nad učením, to vzdala už dávno, ale nad svoji sestrou a událostmi, které se staly po jejím zmizení.

Tak předně, její rodiče byli jako vyměnění. Považovali Danu za jedináčka a darovali známým velkou většinu Vixina oblečení, protože, podle jejich slov, „nechápeme, proč jsme si vlastně nechali tolik starých věcí, ze kterých jsi už stejně dávno vyrostla". Potom fotografie rozvěšené po domě. Na většině z nich měla být ona s Vixi v různých situacích, ale teď si i snímky myslely, že je Dana jediné dítě Asariových.

Kvůli tomuhle se cítila vynervovaně, špatně a celkově rozbitě... A aby toho nebylo málo, strach, který se jí zmocnil po posledním výkřiku její sestry, se pořád ještě nerozplynul.

Naštěstí se ozvala Trisha. Zavolala hned druhý den po osudné návštěvě muzea, vyjádřila soucit, znepokojení a smutek nad zmizením nejmladší Asariové a nabídla Daně, že může přijet na víkend k ní. Přemlouvání rodičů nebyl problém, ale teď ji čekal další krok: Přejít bezpečně město.

Nikdy s tím neměla problém, ale od zmizení sestry rostla její paranoia. Viděla nepřátele i v obyčejných stínech domů a v každém zavřeštění ptáků slyšela Vixin křik.

Snad by se do Moon District ani nedostala, kdyby nepotkala Elie. Ta patřila mezi hrstku těch, kteří si Vixi stále pamatovali, a stejně jako Dana byla znepokojená.

„Jdeš k Trishe?" zeptala se hned po pozdravu. Dana přikývla a viditelně se jí ulevilo.

„Dobře že jdeš taky, bála jsem se, že se tam sama nedostanu. Od včerejška se děsím skoro všeho..." pokusila se o úsměv, ale moc se jí nedařilo. Nakonec se rozhodla nasadit neproniknutelný výraz a doufat, že se jí povede udržet si ho na obličeji co nejdéle.

„Rozumím," zamumlala Elie chápavě, „sice jsem u toho nebyla, ale mám podobný pocity. No nic, radši jdeme, nebo nás vážně něco přepadne."

Vyrazily po cestičce městským parkem - vybraly si ji kvůli menšímu počtu lidí a kvetoucím stromům všude kolem. Ten rok bylo hodně horké léto a stromy poskytovaly aspoň mírné ochlazení.

Pohled Dany

Kráčely jsme po štěrku a probíraly hlouposti, když se najednou Elie zastavila. Oči měla široce otevřené a hlavu natočenou zvláštně do strany, jako by něco poslouchala.

„Elie...? Jsi... Jsi v pohodě?" zeptala jsem se nervózně, ale nereagovala.

Najednou mě popadla za ruku a táhla za sebou - neviděla jsem kam, ale to nic neměnilo na tom, že se mi tahle náhlá změna vůbec nelíbila.

Zastavila až u staré sakury na kraji parku. Tady jsem snad nikdy předtím nebyla, prolétlo mi hlavou.

„Kde to jsme?" odvážila jsem se zeptat, ale Elie budila dojem, že vůbec neslyší.

Rozostřený pohled upírala na kmen stromu a tvářila se jako po hypnóze.

„Elie... Co se děje?"

Nic nedělala, jen znovu drapla mojí ruku a přitáhla mě ještě blíž ke stromu.

Cítila jsem se, jako by mi v hlavě vybuchl ohňostroj a vypálil celý můj mozek ušima ven. Nedokázala jsem vnímat, jen zírat na ten strom. V uších mi hučelo a pískalo a já věděla, že ohluchnu, pokud to bude pokračovat. Prosím, přála jsem si, ať to už přestane...!

Najednou jsem mezi šuměním rozeznala ještě něco... Hlas. Volání o pomoc.

„Kdo je tam?" zavolala jsem, ale téměř jsem se neslyšela, jako by moje slova přicházela z velké dálky.

Pohled Elie

Zamrkala jsem a probrala se z toho transu. Všimla jsem si, že Dana zírá na starou třešeň stejně intenzivně, jako předtím já. Bohužel můj příčetný stav nemohl trvat dlouho – větší část mojí mysli to stále táhlo do toho neskutečného světa.

Potřebujeme pomoc, uvědomila jsem si a v tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než vytáhnout mobil a vyťukat zprávu jednomu z kontaktů.

Já a Dana jsme v parku. Pomoc!

Než jsem se stačila ujistit, že zpráva dorazila v pořádku, šílená část mého mozku znovu převzala kontrolu...

Pohled Zuzi

Ležela jsem na gauči a četla si, když mi zavibroval mobil. Zpráva od Elie.

Po přečtení jsem ji pro jistotu přeposlala ještě Rikki a vyběhla ven z domu, směr městský park. Kdo ví, co se tam právě děje.

Dorazila jsem právě včas. Obě vypadaly přepadle, a když jsem je vzala každou za jednu ruku a pokusila se je odtáhnout, vyškubly se mi.

Naštěstí se objevila Rikki. Rychle a docela chaoticky jsem jí vysvětlila situaci, ale zdálo se, že pochopila. Bez dalších slov popadla Danu za nohu a pořádně s ní škubla. Slyšela jsem ránu, jak spadla na zem, ale podle tlumeného „au, sakra, co se děje?" jsem poznala, že je zase v pořádku.

„Trochu nepříjemný, ale aspoň účinný," zhodnotila jsem její metodu. Rikki se ušklíbla a naznačila úklonu.

Teď byla řada na Elie. Zamávala jsem jí rukou před obličejem, ale jen se naklonila do strany. Chtě nechtě jsem musela použít stejný způsob jako Rikki - jen jsem ji místo na zem nechala spadnout na sebe.

Protřela si oči a podívala se na mě.

„Jee, ahoj, Zuzi... Co... Co tady děláš?" zeptala se rozespale.

Rikki se s úlevou rozesmála. „To by bylo na dlouho," vyhnula jsem se odpovědi. „Teď půjdem, Trisha na nás čeká."

S tím jsme vyrazily a ani jedna z nás se neohlížela.