Ten Elements *DOKONČENO*

Lithiana

Pohled Carol

Já i Rikki jsme už ale nedávaly pozor. Ve chvíli, kdy nás Chriss propustil, jsme vyrazily ke dveřím a jeho posledním slovům jsme nerozuměly.

„To bylo fajn," řekla Rikki se širokým úsměvem, „opravdu jsem si to užila. Kam půjdeme?"

„Chci se podívat do toho pokoje, kam nás nepustili," odpověděla jsem polohlasem, „víš kterýho. Toho, co jsme viděly cestou."

Rikki přikývla a oči se jí rozzářily. Věděla jsem, že bude pro.

Jenže teď už tady několik minut lomcovala klikou a nezdálo se, že by to k něčemu bylo.

„Pusť mě k tomu," odstrčila jsem Rikki a pokusila jsem se o otevření dveří sama. Bezvýsledně.

„Dělej, slyším Chrisse," naléhala Rikki. Měla pravdu, Chriss se vážně blížil, proto jsem spolkla jedovatou poznámku a začala tahat ještě důrazněji.

„Můžeme pokračovat dolů a až projde kolem, vrátíme se sem a zkusíme to znova," navrhla jsem po chvíli, ale Rikki rázně zavrtěla hlavou, až mě její vlasy uhodily do obličeje.

„Mám pocit, že by nás sem už znova jít nenechal. Poslal by nás klepat koberce, nebo tak," odfrkla si a já s ní v duchu souhlasila.

„Tak ale rychle, nebo nás tady uvidí a kobercům se nevyhneme," popohnala jsem sama sebe a vrátila se ke klice.

Najednou něco klaplo a Rikki nadskočila vzrušením.

„Pojď mi s tím pomoct," vyzvala jsem ji a sama jsem se opřela o dveře. Rikki mě napodobila a šeptem odpočítala: „Raz, dva, tři!" Na tři jsme obě zatlačily a dveře se otevřely právě ve chvíli, kdy se Chrissovy kroky ozvaly z naší chodby.

Rychle jsme vpadly dovnitř a dveře za sebou zabouchly. Zůstala jsem stát s uchem natisknutým na dřevě, ale Rikki už zkoumala místo, kam jsme se dostaly.

„To bylo o fous," oddechla jsem si, když Chriss kolem prošel bez zastavení a pokračoval dál. „Kde to jsme?"

Rikki pokrčila rameny. Také jsem se rozhlédla. Místnost nebyla velká, ale opravdu připomínala pokoj. A i když v rozích visely pavučiny, na první pohled bylo jasné, že tady někdo bydlí.

„Můžu vám nějak pomoct?"

Nadskočila jsem a Rikki vedle mě zalapala po dechu. Hlas, který ani jedna z nás nepoznávala, přicházel seshora. Podívala jsem se tam a po malé chvíli jsem si všimla postavy sedící na okenním parapetu.

„Omlouvám se, že jsme sem tak vpadly," začala Rikki, a i když se zadrhávala při každém druhém slově, pokračovala: „Myslely jsme, že je to tady opuštěný. Nevěděly jsme, že tady jste... bydlíte... Máme odejít?"

„To je v pořádku," odpověděla postava, „málokdy mám tady nahoře společnost. Byla bych vám vděčná, kdybyste tu ještě chvíli zůstaly."

Rikki do mě šťouchla loktem a já jí to oplatila. Šlo to lépe, než jsme očekávaly, i když to, že tady opravdu někdo bude, nečekala ani jedna z nás.

„Děkujeme. Jsem Rikki a tohle je Carol, a jsme tady jako studentky," ohlásila Rikki.

„Studentky?" nepochopil ten někdo.

„Elementky," opravila se Rikki, „ale to jsou jenom studentky kouzel, ne?"

„Už dlouho jsem o Elementálech nic neslyšela," prohodila osoba zamyšleně a seskočila k nám. Teď jsem viděla, že je to žena, určitě už starší, ale nebyla o moc vyšší než my dvě. Na sobě měla jednoduché bílé šaty a její vlasy zářily stejnou barvou. Proti světlu vypadala jako chodící žárovka, ale rozhodla jsem se jí tohle neříct.