Ten Elements *DOKONČENO*

Elementky

Jak Samantha řekla, za půl hodiny pro čekající došel Anthony. Bylo na něm vidět, že se snaží navázat konverzaci s Annie, ale ta si toho byla vědoma a schválně do detailů popisovala Ashley poslední epizodu svého oblíbeného seriálu.

Oběd byl stejně dobrý jako snídaně, ale ani na něj se nikdo nesoustředil. Všichni byli moc nervózní z poslední místnosti, než aby si mohli jídlo pořádně vychutnat.

„Takže tam přijdeme a co? Bude nějaká zkouška?" vyzvídala Elie. „Bude to bolet?" přidala se Zuzi a obě sledovaly Zoe s napjatým výrazem.

„Nechte se překvapit," odbíjela jejich otázky Zoe a jako vždy se usmívala, „všechno se dozvíte."

Pohled Vixi

Po jídle si Anthony vzal Carlose s Tobiasem stranou a něco jim vysvětloval. Bála jsem se. Nikdy jsem neměla ráda překvapení a už vůbec ne taková, která možná zahrnovala bolest. Můj strach ještě vzrostl, když na mě a kamarádky zavolal Chriss, že už můžeme jít. Téměř jsem nevnímala, že nás bere zkratkou přes větve. Byla jsem až moc nervózní.

„Bude to v pohodě," vzala mě Dana za ruku, věděla, jak se cítím. „Nenechali by nás dělat něco nebezpečnýho, tím jsem si jistá."

Pokusila jsem se o úsměv, ale bylo to horší než fronta u zubaře.

„Jsme tady," slyšela jsem Chrisse, ale jeho hlas jako by přicházel z dálky. Zatmělo se mi před očima, a kdyby mě Dana nezachytila, spadla bych.

„Vixi!" proťal moji zmatenou mysl hlas Zuzi. „Co se děje?"

„Jsem jenom nervózní," uklidňovala jsem nás obě, „mohla bych jít prosím první? Chci to mít za sebou."

Chriss přikývl, a i když se pořád tvářil starostlivě, pokynul mi, abych ho následovala.

Místnost byla krásná a hned jak jsem vešla, polovina mých starostí ze mě spadla. Tady se nemohlo dít nic strašného, na to tu byl moc velký klid. Měla jsem pocit, že v dálce slyším uklidňující hudbu.

„Postav se doprostřed a řekni svoje jméno, věk a datum narození." Chrissův hlas trochu zničil atmosféru, ale neodvažovala jsem se odporovat. V téhle místnosti bylo něco mnohem silnějšího, než jsem si dokázala představit.

Udělala jsem, jak mi řekl, a zhluboka jsem se nadechla. „Vixi Asariová, třináct let. Narodila jsem se šestnáctého dubna."

Měla jsem pocit, jako kdyby mi do ucha něco šeptalo, ať se podívám nad sebe. Vzhlédla jsem a uviděla jsem strop, složený z barevných krystalů. Zářily ve slunečním světle, některé víc, některé míň, a dohromady tvořily nadpozemskou mozaiku.

„Díky," usmál se na mě Chriss a vytrhl mě z toho zvláštního pocitu. Rozbolela mě hlava. Jak jsem teď přemýšlela? běželo mi hlavou a byla jsem ráda, že jsem nemusela moc mluvit. Určitě bych zněla směšně.

„Můžeš jít těmi druhými dveřmi. Tvoje elementy jsou voda a oheň. Pamatuj si to," slyšela jsem, jak mi Chriss říká. Pořád jako ve snu jsem přikývla a opustila tu zvláštní místnost.

Pohled Zuzi

Vixi byla pryč už několik minut, ale mě to připadalo jako věčnost. Vyděsilo mě, když jsem ji viděla málem omdlít, a pevně jsem doufala, že je v pořádku.

Dveře se otevřely, ale Vixi za nimi nestála. Byl tam jen Chriss.

„Je v pohodě?" vyjekly jsme s Danou najednou. Usmál se a přikývl.