Ten Elements *DOKONČENO*

Vysvětlení

Pohled Elie

Probudilo mě nepříjemné píchání v zádech. Rozespalá a stále se zavřenýma očima jsem se několikrát převalila, ale pocit nezmizel, naopak se ještě zhoršil.

„Domi, cos mi dal do postele?" zeptala jsem se svého bratra, který určitě ještě spal. Proč by ne, když jeho nic netlačilo.

Když už se to nedalo vydržet, prudce jsem se posadila. Pořád jsem měla zalepené oči, ale poznala jsem, že je všude kolem světlo. Proč mě nikdo nevzbudil do školy? Máme volno?

Pokusila jsem se nahmatat předmět, který mě nenechal dospat, a vytáhla jsem malou kovovou krabičku. Když jsem si ji zdvihla k očím, všimla jsem si nápisu, který na ní byl nalepený. Napadlo mě, že bych si měla vzít brýle, a po paměti jsem natáhla ruku k nočnímu stolku, který tam ale nebyl.

Nechápala jsem to. Krabička v posteli možná, ale že by mi brácha přestavěl celý pokoj?

„Dominicku, těš se, až najdu brejle, pak tě zabiju," nadávala jsem spíš sama pro sebe a šmátrala jsem kolem, abych nahmatala povědomý dřevěný povrch.

Jenže ten nebyl nikde k nalezení a mě něco napadlo. Mohla bych být jinde než doma?

Ne, zavrhla jsem to, kde bych byla? Ale nepříjemná nejistota nezmizela.

„Elie, je dobře, že už jsi vzhůru," ozval se mi jen kousek od hlavy nepovědomý hlas. Nadskočila jsem, ale někdo mi položil ruku na rameno a snažil se mě uklidnit. To mě samozřejmě vyděsilo ještě víc a strachem se mi zamlžil mozek. Nevěděla jsem, co dělám, až najednou...

„Jau!" vyjekl ten někdo a jeho ruka ucukla, „kousla mě!"

Kolem se ozýval smích, ale mně moc třeštilo v hlavě na to, abych poznala, kolik lidí se směje.

„Protři si oči," doporučil mi někdo a jiná ruka mi podávala moje brýle. Doslova jsem po nich skočila. Když jste napůl slepí a někdo vás pravděpodobně unesl, je vám líp, když vidíte.

Unesl... Moment.

Jsem na stejném místě, jako Carol a Vixi?

Okamžitě jsem si protřela oči a nasadila si brýle. Odstrčila jsem od sebe toho člověka – kluka s černými vlasy, nebránil se – a rozhlédla jsem se.

Rozhodně jsem nebyla doma, ale jako zločinecké doupě to taky nevypadalo.

Nacházela jsem se v prostorné místnosti. Na jedné straně byly dveře a nějaká tabule, na té protější řada postelí a po mé levé ruce otevřené okno. Uprostřed stál stůl a několik židlí, ale nenamáhala jsem se je spočítat. V postelích leželi lidé, ale nikoho jsem zatím nepoznávala.

„Vítej v Taliosu."

Hlas mě přinutil odtrhnout oči od spících. Přede mnou stála dívka s tmavými vlasy svázanými do dlouhého culíku a usmívala se. Za ní byl ten kluk a další dva, které jsem ale nepoznala.

„Co je Talios? Proč jsem tady? Kde jsou Vixi a Carol? Kdo jste?" vylétlo ze mě, než jsem se stačila zarazit. Dívka se usmála a zhluboka se nadechla.

„To je hodně otázek, ale naštěstí můžeme odpovědět na všechny z nich. Talios je... to asi vysvětlíme, až se proberou i ostatní. Vixi a Carol," mávla rukou k postelím úplně na kraji a já si málem vykroutila krk, jak jsem se snažila tam dohlédnout, „ještě spí, ale vypadají v pořádku." Oddechla jsem si, ale zůstávala jsem ve střehu. Jak vím, že jí můžu věřit? „Jmenuji se Zoe, kdo opravdu jsme, vysvětlím taky až všem. A nakonec, jsi tady, protože jinak by tě dostal Caino. A kdyby tě dostal Caino, nevím, jestli by ses mohla ještě vrátit."