Ten Elements *DOKONČENO*

Samantha

Pohled Ashley

Stála jsem spolu s Elie a Zuzi na zastávce a čekala na autobus. Všechny tři jsme mlčely, dokud ticho neprolomila Zuzi - zhluboka si povzdechla a začala: „Víte... Do školy se mi vůbec nechce. Tenhle víkend byl tak fajn..."

Musela jsem souhlasit - mluvila mi z duše. Ještě kdyby tady byly i Carol s Vixi, pak by to bylo dokonalý.

Samozřejmě jsem, jako snad všichni starší sourozenci, občas chtěla pokoj od otravné sestry, ale tohle bylo jiné. Horší.

Nikdy jsem nechtěla, aby takhle zmizela, a věřím, že Dana taky ne.

„Ashley...? Promiň... Vnímáš?" Hlas Elie mě vytrhl z myšlenek.

„Promiň, co jsi říkala?" Zamrkala jsem. „Byla jsem zamyšlená."

Elie zavrtěla hlavou. „Já nic, ale Zuzi něco chtěla."

Tázavě jsem pohlédla jejím směrem. Pochopila.

„Tamhle je ta divná holka, víš která, ta s modrou hlavou, jak chodívá ke stáji," sykla a trhla hlavou doleva.

Opravdu tam stála ona, modrovláska, která pravděpodobně dala Carol ten lístek s Vixinou fotkou.

„Co máme dělat? Bojím se," zašeptala Elie a naléhavě mě tahala za rukáv.

„Napadá mě jenom jedno řešení..." odpověděla jsem stejně tiše a bez rozmýšlení jsem vyrazila k neznámé. Chci to vyřešit, teď a tady.

„Ahoj," pozdravila jsem ji a snažila se znít mile. Pokud něco udělala našim sestrám, mazlit se s ní nehodlám - ale pořád je tady šance, že celá ta věc s fotkou byla jen jedna velká náhoda.

Chvíli nereagovala, ale pak prudce zvedla hlavu a pohlédla mi zpříma do očí.

„Ashley!" vyhrkla vyplašeně, polekaně se rozhlédla, a když zjistila, že jediní lidé kolem jsou Zuzi a Elie, mnohem tišším hlasem pokračovala: „Musím s vámi mluvit. Máte chvíli? Kdy vám jede další autobus?"

Zuzi se někde za mnou vrhla k jízdnímu řádu; za chvilku byl slyšet její hlas: „Za dvacet minut. Stačí to?"

Modrovláska se krátce zamyslela, pak mě bez jakéhokoliv varování popadla za rukáv a než jsem stačila protestovat, zatáhla mě do kavárny na rohu, ve které jsem nikdy předtím nebyla. Stačila chvíle a dovnitř vtrhly i Elie a Zuzi, obě udýchané a zmatené minimálně stejně jako já.

„Jsi... Jsi pořád tady..." vykoktala Zuzi a nechápavě těkala očima po okolí. „Já... to nechápu..."

Dívka, která mě sem přivlekla, konečně promluvila. Zněla rozhodně - a možná i trochu vyčítavě: „Já jsem Vixi a Carol neunesla. Snažím se je zachránit, jako vy."

***

Všechny na ni zíraly jako opařené. Kdyby za nimi někdo odpálil dynamit, nevšimly by si toho.

Dívka s modrými vlasy se provinile pousmála. „Omlouvám se, neměla jsem to ze sebe takhle vysypat... Nechtěla jsem vám způsobit šok. Ale nemáme moc času." Když viděla nechápavé pohledy ostatních tří, její úsměv se ještě rozšířil. „Ah, promiňte... Zapomněla jsem se představit. Jsem Zoe, jak už možná víte."

„Dobře. Ahoj, Zoe," přerušila ji Ashley, „ale řekneš nám, co se děje?"

„Já ne," zavrtěla hlavou otázaná, „ale někdo další toho ví víc."

„A... kdy se s ním setkáme?" odvážila se zeptat Elie.

„Asi za minutu by měli dorazit," odpověděla Zoe s pohledem upřeným na hodiny. Pak k velkému překvapení všech odsunula od nejbližšího stolu jednu židli a pohodlně se posadila. „Co koukáte?" Vesele se zašklebila. „Platím," dodala po chvíli ticha a kývla směrem k ostatním židlím.