Ten Elements *DOKONČENO*

Rande

Pohled Trishy

Co si mám sakra vzít na sebe?

Rozhazovala jsem do všech stran oblečení, a poté, co jsem se asi pětkrát převlékla, jsem se rozhodla pro fialové šaty s hlubokým výstřihem, které se leskly na světle, a černé lodičky a šla jsem hledat nějaké šperky. Rozhodla jsem se pro fialovou čelenku s květem, modrý náhrdelník a náušnice, které měly podobnou barvu jako Carlosovy oči. Šla jsem si přečistit zuby svou oblíbenou mentolovou pastou a asi půl hodiny jsem hledala žehličku na vlasy. Když jsem vše dokončila, oddechla jsem si, protože do schůzky s Carlosem zbývala ještě spousta času.

Vyrazila jsem do ticha a klidu, který panoval venku. Byla už docela zima a foukal ledový vítr, takže jsem se ještě musela vrátit pro svetr. Vydala jsem se rychlým tempem k Yellow Meadow a abych pravdu řekla, tak jsem byla strašně nervózní. Carlos už na mě čekal. Přešlapoval před restaurací, v uších měl sluchátka a jeho blonďaté kadeře vlály ve větru.

„Čau Trisho," pozdravil mě a usmál se.

„Ahoj," řekla jsem roztřeseně a cítila jsem, jak se mi žene teplo do tváří. Společně jsme vešli dovnitř. Většina stolů byla obsazena a větráky byly puštěny naplno, protože tu bylo strašné horko. Z reproduktorů pověšených nad malým tanečním parketem vyhrávala muzika a panovala zde příjemná atmosféra.

Našli jsme si stůl úplně vzadu u okna a po chvíli k nám přišla číšnice.

„Něco k pití?" zeptala se a oba nás přejela znuděným pohledem. Chvíli jsem se zamyslela.

„Malinovku, prosím," řekl Carlos a podíval se na mne.

„Ehm... já si dám colu," řekla jsem a vybírala si večeři. Byl tu veliký výběr jídla, takže jsem se nejdřív zeptala Carlose: „Co si dáš?"

„Asi smažák, a ty?"

„Já si dám... třeba ten kuřecí steak se salátem," odpověděla jsem mu a pohrávala jsem si s vidličkou.

„Jak ses dneska měla?" zeptal se mě, čímž mě vyrušil z mých myšlenek. Vylíčila jsem mu dopodrobna celý den, a když jsem domluvila, tak nám číšnice donesla pití a vzala si od nás objednávky. Potom mi zase Carlos líčil, co zažil on, a já se nakonec uvolnila a smála se jeho vtipům. Carlos mě vždy dokázal rozesmát.

Konečně se vrátila číšnice s jídlem. Měla jsem veliký hlad, takže jsem pouze popřála Carlosovi dobrou chuť a pustila se do jídla. Po celou večeři nikdo z nás nepromluvil, až po jídle, kdy se prostorem rozezněly první tóny My Heart Will Go On z Titaniku, se mě Carlos zeptal:

„Jdeš tancovat?"

Přikývla jsem a společně jsme vyšli na taneční parket. Chvíli jsme jen stáli proti sobě. Nikdy předtím jsem netančila, ale Carlos naštěstí ano. Chytil mě za lopatku, a já mu trochu roztřeseně položila ruku na rameno. Prvních pár kroků jsem pořád zakopávala a ani nemělo smysl počítat, kolikrát jsem mu šlápla na nohu, ale nekomentoval to. Byla jsem mu vděčná.

Ale brzy mě pocit trapnosti a nepatřičnosti přešel. Dokonce jsem zavřela oči a nechala se jen vést. Pokud jsem při tom vypadala jako blázen, nevadilo mi to. Carlos s tím problém neměl, takže já taky ne.

Když jsme dotancovali, šli jsme na vzduch. Už byla tma a ještě víc se ochladilo. Carlos mě chytil za ruku a propletl své prsty s mými. Procházeli jsme se po parku a mě naskočila husí kůže, jak z nervozity, tak ze zimy. Povídali jsme si o škole a kamarádech. Carlos umí výborně vyprávět a je zábava ho poslouchat, takže jsem ho nepřerušovala a pouze naslouchala jeho zábavným historkám a líčení zážitků. Jedinými světly byla okna domů a těch několik matně svítících pouličních lamp, a mohutné stromy vrhaly na cestu temné stíny.

Najednou se Carlos zastavil a podíval se mi do očí. Položil mi ruku na rameno a sjel s ní k mému pasu. Sledovala jsem každý jeho pohyb. Už se mi nedíval do očí, ale sledoval mé rty. Stáli jsme blízko u sebe, blízko, jako ještě nikdy. Cítila jsem jeho horký dech a slyšela tlukot jeho srdce. Druhou rukou si mě přitáhl ještě blíž. Naše obličeje se pomalu přibližovaly a za pár okamžiků se naše ústa setkala. Jeho rty byly jemné a cítila jsem z nich mátové žvýkačky. Zdálo se mi jako by vše okolo nás zmizelo. Jako by existoval pouze Carlos a já.

Měla jsem v hlavě totálně vygumováno. Nemohla jsem z hlavy vypustit to, co se stalo před pár okamžiky. Carlos se na mne usmál a v očích mu zajiskřilo. Úsměv jsem mu oplatila. Přála jsem si, aby tento okamžik nikdy neskončil a měla jsem nepříjemný pocit, že se každou chvíli probudím ve své posteli, ale to se nestalo. To, co jsem považovala za sen, byla skutečnost.

Dlouho jsem tam jen stála s hlavou položenou na jeho hrudi, a poslouchala ticho, které by tu přes den nikdy nebylo, ale nakonec jsem tiše promluvila:

„Promiň, ale už budu muset jít." Carlos mě chytil za ruku.

„Samotnou tě v té tmě jít nenechám," zašeptal. Byla jsem mu vážně vděčná, protože jsem strašně paranoidní a dokážu se leknout úplně čehokoli.

Společně jsme se vydali k mému domu a povídali jsme si zase o škole. Už nám zbývalo jen pár kroků, ale najednou jsem pocítila lehkou závrať.

„V pořádku?" zeptal se Carlos starostlivě. Neodpověděla jsem, jen jsem stiskla jeho ruku ještě pevněji. Podlomila se mi kolena a poté následovala tma. Neviděla jsem nic a po chvíli jsem přestala cítit i Carlosovu ruku. Bylo to jako bych se propadala nekonečným temným tunelem.

***

Carlos zůstal stát na místě. Nechtělo se mu věřit tomu, co právě viděl. Prostě zmizela. Rozhlédl se kolem sebe, jako by čekal, že uvidí Trishu, jak stojí za ním a směje se, ale nebyla tam. Byla pryč.

Ještě chvíli tam postával a poté se vydal zpátky. V hlavě mu vířily stovky myšlenek jedna přes druhou. Pomalu se ho začínala zmocňovat panika. Měl o ní strach.

Vtom se zvedl vítr a po chvíli byla ulice úplně prázdná. Nebyl tu nikdo, ani Carlos, ani Trisha, jen černá kočka, která se procházela po kamenné zídce – a temná postava, která právě mizela za rohem jednoho z domů.