Ten Elements *DOKONČENO*

Nový úkol

Probudila ji nepříjemná bolest hlavy. Pokusila se otevřít oči, měla je ale zastřené, jako kdyby opravdu dlouho spala. Když zkusila zvednout ruku, aby je mohla zbavit ospalků, zjistila, že s ní nemůže pohnout.

Po několika dalších pokusech zjistila, že nemůže hýbat ničím. Přestala se snažit a jen dál ležela na chladném povrchu, bez nápadu, jak se sem dostala.

Na druhou stranu se teď mohla soustředit na další věc, která nebyla normální. Měla dojem, že se hýbe. Ale to přece nedávalo smysl. Včera šla přece spát, jako každý večer.

„Nepokoušej se utéct, bylo by to jen horší," zaslechla nad sebou hrubý hlas. „Jak už jsi možná poznala, převážíme tě."

Nedokázala se soustředit. Snažila se zvednout hlavu, ani tentokrát se jí to ale nepodařilo. Jen stěží ze sebe vypravila: „Převážíte... kam?"

„Zpátky," zněla jednoduchá odpověď. „Na místo, odkud jsi nikdy neměla odejít." Zdálo se, že ať už byl ten člověk kdokoliv, právě teď se nad její neschopností přemýšlet dobře baví.

Ale něco ji přece jen napadlo. Přesně ve chvíli, kdy se chystala zeptat na více podrobností, se jí ta myšlenka zhmotnila v hlavě.

A její podezření se potvrdilo, když několik metrů od sebe zaslechla povědomý zvuk vrzající brány. Zvuk, který doufala, že už nikdy neuslyší.

„Vítej doma," zasmál se člověk temně, když se za jeho vozem brána zase zavřela.

Pohled Annie

Vzbudil mě křik ptáků, jako vlastně každé ráno. Protáhla jsem se a šla jsem otevřít okno, aby se probudily i ostatní.

Stávala se z toho rutina. Bylo až znepokojující, jak rychle jsme si na nový život zvykly. Samozřejmě jsme doufaly, že se už brzo vrátíme do našeho světa, ale minimálně mně by nevadilo, kdyby se náš pobyt tady musel prodloužit.

Posadila jsem se na parapet – naštěstí netrpím závratí – a nechala jsem vítr, aby mi cuchal vlasy. Chtěla jsem mít chvíli pro sebe, abych mohla pořádně přemýšlet.

Všechno bylo v pohodě. Od návštěvy Rivanthy před dvěma dny jsme konečně měli klid, až na každodenní tréninky, které ale nikomu nevadily. Při něčem tak nepřirozeném jsme se poznali mnohem líp, než bychom dokázali při úplně normálních věcech. Vůbec bych si nemyslela, že tichá Elie se dokáže rozčílit tak, že způsobí menší zemětřesení, a ani ve snu by mě nenapadlo, že divoká Rikki, která ve škole téměř propadá, by mohla být ve studiu ohnivých kouzel nejlepší.

Aranëd nás všechny změnilo, ale myslím, že jen v dobrém. Dokonce jsem pozorovala změnu i u čtyř Asariových – Samantha přestávala působit tak nepříjemně, Chriss se pomalu otevíral a mluvil s námi a Zoe byla den ode dne sympatičtější. A čas trávený s Anthonym, ať už v tréninkové hale nebo mimo ni, patřil k věcem, které byly na našem pobytu to nejlepší.

Z mého snění mě vytrhly tiché kroky. Mířily k oknu. Otočila jsem se a zjistila jsem, že za mnou stojí Elie. Vypadala, že se právě probudila, a brýle měla nakřivo.

„Brý ráno," popřála mi rozespale a posadila se na parapet vedle mě.

„I tobě," usmála jsem se. „Zrovna jsem přemýšlela, jestli se vůbec chci vrátit domů... Jenom vtip," dodala jsem rychle, když jsem viděla její výraz. „Ale nemůžeš říct, že tady není fajn."

„To nemůžu," připustila Elie. „Jenže se mi stýská. Fakt. Po rodičích, a i když bych nevěřila, že to někdy řeknu, i po bráchovi," popotáhla a než jsem se na to stačila připravit, začala vzlykat. Strnule jsem sledovala, jak jí po tvářích tečou slzy, a nenapadalo mě nic, čím bych ji mohla uklidnit. Nakonec jsem ji dost neohrabaně objala.